Docela často se stává, že na Cenách české filmové kritiky získá ocenění nějaký opravdu vyčnívající snímek a Čeští lvi vybírají spíš tradiční vítěze. Letos tomu nebylo jinak, když u kritiků v únoru zvítězila vypravěčsky odvážná Amerikánka, zatímco Lvy na celé čáře ovládly Vlny, tedy velké, historické drama, plné dobových kostýmů a dějinně významných chvil. Složení Akademie se asi v nejbližší době nijak zásadně nepromění, takže zajímavější volbu vítězů bychom čekat neměli. Ale co slavnostní večer? Může alespoň ten procházet evolucí?
Loňský ročník by byl býval neškodný, perfektně pasující do kategorie „neurazí, nenadchne“, kdyby nedošlo k ostudnému incidentu, kdy režie ponižujícím způsobem vyhodila z pódia oceněnou Dariu Kashcheevu. To automaticky dělá z loňského přenosu ten, který se nesmazatelně zapsal do paměti. Ze zcela nesprávných důvodů.
Letos to tedy mohlo být jedině lepší a dopředu dávalo naději najmutí nového kreativního šéfa, Matěje Chlupáčka. Ten ve svých třiceti letech představuje úplně jinou generaci tvůrců, než strůjci předchozího ročníku, navíc loni patřil k těm filmařům, kteří se nebáli veřejně odsoudit ostudné zacházení, kterého se Kashcheeva dočkala. Letos tedy měl příležitost předvést, zda dokáže reálně nabídnout něco lepšího, anebo nakonec spadne do podobných pastí, jako jím kritizovaní předchůdci.
Krok správným směrem
Po loňském fiasku šlo jednoznačně o úspěšné otočení listu a celá řada věcí se povedla i nad rámec základní slušnosti. Určitě ale pořád nejde hovořit o tom, že by předávání Českých lvů byla nějaká magická událost. Už samotný prostor Rudolfina je každý rok ze svojí podstaty takový škrobený. A pro podobnou akci moc nefunguje uspořádání hlediště - Chodu celého ceremoniálu vůbec neprospívá, když občas sledujeme nekonečně dlouhé prodírání vítězů přes řady kolegů. Nešlo by nominované alespoň rozesadit podél uliček, pokud se akce nechce (nemůže) přestěhovat?
To, jaké filmy se v Česku točí a oceňují, to se opravdu mění jen pozvolna. Potěší tak alespoň, že se postupně uděluje víc a víc televizních cen, když už v televizi v posledních letech začínají vznikat zajímavější věci, než je kdejaký celovečerák pro kina. Zamrzí tak snad jen to, že byl nejlepší seriál roku zasunutý někde uprostřed ceremoniálu, zatímco na konci se dávala cena za nejlepší dokument. Pojďme k sobě být upřímní – většinu nominovaných dokumentů diváci Lvů neviděli, zatímco usilování Metody Markovič o hlavní televizní cenu patřilo k tahákům večera.
Ahoj, tady Kovy
Karel „Kovy“ Kovář jako moderátor večera byl solidní. Některé vtipy neklaply, ale to se prostě stane. Pořád bylo lepší vidět v akci někoho, kdo se v řemesle postupně zlepšuje, než po x-té sledovat léta neměnný výkon Mara Ebena. Kovář na úvod odpálil publikum fórem o tom, že Donald Trump nezažil od otce dostatek lásky, uvolnil se, a pak už celkem sebevědomě zvládl odkormidlovat zbytek večera. Jen jedna technická: Nešlo by příště na Lvech využít čtecí zařízení? Netuším, zda jde o technicky nebo finančně složitou záležitost, ale rozhodně využití čtecího zařízení působí mnohem líp, než klopení očí ke kartičkám.
Zajímavým tahem bylo zapojení DJe NobodyListen. Pomáhalo to podpořit omlazený dojem celé akce a oproti různým bandům let minulých rázem z pódia nečišela tak velká strojenost. Slabší bylo to, že NobodyListen v drobných obměnách pouštěl stále ty samé hudební podkresy, které se během večera začaly přejídat. Ale jako alternativa zkrátka proč ne. Nicméně, když už rýpu do zvuku: Chce to pro oceněné používat stojan – zvedání mikrofonu z pultíku se ke slavnostnímu okamžiku nehodí a taky zdržuje.
Průtahům jsme se nevyhnuli
Ačkoliv vzrostl počet kategorií, večer odsýpal! A to je zatraceně pozitivní. Většinu času vyplňovaly ceny – bum, bum, bum. Žádný větší počet hudebních čísel, žádné rozsáhlé komediální scénky ani jiná vata, která stejně funguje přinejlepším v polovině případů a ve stu procentech případů zdržuje od toho nejdůležitějšího. Večeru tak spadl řetěz snad jen při segmentu „in memoriam“ a při předávání čestných cen.
Chápu, že oceněné osobnosti mají pro českou kinematografii význam, ale jestli mají být během hlavního večera oslavovány i příště, tak je třeba jejich profily zpracovat nějak svižněji. Takhle se jak u ocenění dirigenta Maria Klemense, tak režiséra Karla Smyczka povedlo ze sálu odčerpat veškerý kyslík a pokaždé nepříjemně trvalo, než přenos zase trochu nabral ztracený rytmus. U segmentu in memoriam zase byla hrozně divně zpracovaná grafika – vložení fotek na obrazovku připomínalo odpolední čétédvojku z devadesátek, ne show z hlavního vysílacího času roku 2025.
Ocenění na prvním místě
Jako vždycky platilo, že to nejcennější jsou nakonec aktuální vítězství, která jsou doprovozená čirou emocí oceněných, či nějakou povedenou děkovačkou. Proto já sám ještě jednou tvůrcům děkuji, že se jim podařilo důležitost oceněných podtrhnout a to ostatní upozadili. Tatiana Pauhoufová srdnatě podpořila slovenské novináře, Greta Stocklassa si s humornou lehkostí řekla přímo z pódia o další práci, Simona Lewandowska si s gustem vystřelila z kolegyně a uvědomělou a cennou děkovačku měli autoři dokumentu Ještě nejsem, kým chci být.
Proto závěrečnou kritiku musím směřovat k tématu limitování děkovných řečí. Na začátku textu jsem pochválil Matěje Chlupáčka, že se vymezil proti loňskému trapnému zásahu vůči oceněné režisérce Kashcheevě. Proto zamrzí, že i během jím vedeného večera musel moderátor Kovy hned na úvod dělat vtipy o tom, jak se budou děkujícím vypínat mikrofony a snad každý druhý děkující se nervózně zajíkal z toho, že už mu běží čas.
Tohle je prostě zbytečné a vyzývám Českou televizi – vykašlete se už na hon nějakých pevně daných minut! Večer je o oslavě filmařů, dejte jim prostor slavit. Jasně, nikdo nechce poslouchat hodinovou řeč, co vede odnikud nikam a nudí už od první sekundy. Ale dávat někomu devadesát sekund, když by smysluplně naplnil dvě minuty? Totálně oceněné dopředu rozhodit tím, že na ně svítí ubíhající čísla? To je prostě mimo.
Jestli Česká potřebuje mít pevný program, tak prostě stanovte, že Lvi trvají třeba do jedenácti a zbylý čas po skončení předávání vyplňte dodatečnými rozhovory s oceněnými nebo třeba opakováním medailonků. A jestli ČT na pevné době trvá (proč?), tak by měla být režie daleko pružnější, mít připravené dostatečné množství vaty a podle potřeb ji dynamicky škrtat. Je to horší řešení, než natažení pořadu, ale lepší než umenšování oceněných. Zkrátka nechte vítěze slavit.
A Českého lva za nejlepší slavnostní přenos získává...
Na závěr nezbývá, než se vrátit k tomu, jak se s večerem rozloučil moderátor Kovář: Nebyli to dokonalí Lvi. Ale je zatraceně dobře, že prostor dostali mladší autoři. Rigidní formát nevylepšili svým nízkým věkem automaticky o tisíc procent, ale v žádném případě nebyli horší než zkušenější kolegové. Práci na přímém přenosu si osahali, potenciálně se připravili na příští rok a už teď jednoznačně dokázali vnést do Lvů svěží vánek, načechrat je a prokázat, že je změna možná a často prospěšná. Tak příště prosím houšť a větší kapky.
Foto: CFTA
