Fruitvale Station (tehdy ještě pod názvem Fruitvale) způsobila na letošním Sundance docela slušnou senzaci. Debutující Ryan Cogler si odnesl z festivalu cenu za nejlepší film a víc jak rok před finálovým večerem se začalo v kuloárech šuškat o Fruitvale jako o budoucím favoritovi příštích Oscarů. Teď, když se nadšení kolem filmu razantně uklidnilo, už víme, že je mnohem víc serióznějších kandidátů na zisk zlatého plešouna (mimo jiné Cuarónova Gravitace nebo 12 Years a Slave Stevea McQueena) a Fruitvale Station pravděpodobně zůstane tou černou ovcí v zadní části pelotonu. Vzhledem ke kvalitám filmu je to spíš dobře, protože jakkoliv je Coglerův debut autentickým pohledem do posledního dnu života jednoho celkem obyčejného chlápka, je to zároveň asi tak všechno, co film nabízí.
Oscar Grant jel se svou milou a kamarády oslavit začátek nového roku, když ho kvůli menším výtržnostem zadrželi na stanici Fruitvale a přímo před zraky cestujících v metru zastřelil zbrklý policista. Fruitvale Station vypráví o Grantových posledních hodinách, kdy se tento černošský mladík snaží skoncovat s dealováním drog a víc se věnovat své rodině, která se nedávno rozrostla o nový přírůstek. Body k dobru Fruitvale Station získává tím, že nedělá z Granta poloboha a líčí ho jako běžného obyvatele Oaklandu, jenž se ocitl ve špatný čas na špatném místě. Film jeho charakter nijak neglorifikuje, nedělá z něj hrdinu století a nesnaží se diváka přivést k povrchnímu závěru ve stylu „poldové jsou buzny, yo“.
Cogler ale režijně trochu příliš tlačí na pilu. Některé záběry naznačují, že Terence Mallick se přestěhoval na předměstí Oaklandu a začal zde propagovat svoje režijní techniky. Dočkáte se mnoha opojných kamerových úhlů podbarvených dojemnou hudbou, nejčastěji u scén, kdy je Grant v interakci se svou malou dcerkou. V kontextu příběhu to pochopitelně dává smysl, ale zároveň to po čase začne být lehce otravné. Vše se naštěstí vyjasní v poslední dvacetiminutovce, kdy se Grant vydá se svojí přítelkyní na samotné silvestrovské oslavy. Kromě nervy drásajícího finále v metru zaujme i (na první pohled zbytečná) scéna srážky Granta s cizím párem. V dost možná nejlepší scéně filmu si muži vymění otcovské rady, což může znít banálně a lacině, ale z režijního a hereckého hlediska je vše zahráno tak plíživě a subtilně, že Fruitvale Station konečně naplno prodá svou největší přednost. Autenticitu.
Jestli je něco hodné opravdového nadšení, tak je to výkon Michaela B. Jordana v hlavní roli. Tenhle chlapík se loni fantasticky uvedl v Kronice a letos už by si mohl za svůj výkon ve Fruitvale Station vysloužit i Oscarovou nominaci. Jordan prakticky nesleze z plátna, navíc v jednom z těch případů, kdy by jakýkoliv castingový přehmat celý film okamžitě poslal do kytek. Jordanovi naštěstí uvěříte jakoukoliv Grantovu polohu, ať už trochu ustrašeného muže, co právě ztratil práci v supermarketu nebo starostlivého otce, který selhává ve finančním zabezpečení své rodiny. Vše je v pořádku i ve vedlejších rolích, kde však nějak výrazněji vyčnívá jen neselhávající matadorka černošských filmů Octavia Spencer v roli Grantovy matky.
Fruitvale Station naštěstí není žádnou prachsprostou Oscarovou pastí a útokem na divákovi slzy (i když se to tak v posledních deseti minutách může zdát). Je to efektní profil posledních momentů v životě drogového dealera, který se zoufale snaží dát svůj život do kupy. Vyústění příběhu u nás možná nerezonuje takovým způsobem jako v Americe (nebo rovnou v Oaklandu), nikdo však nemůže Fruitvale Station upřít, že svůj trochu podbízivý příběh vypráví velmi solidním způsobem.
Verdikt
Fruitvale Station je velice slušná nezávislá podívaná, z velké části řízená vynikajícím hereckým výkonem Michaela B. Jordana. Z pravdivého příběhu ke konci silně zamrazí v zádech, ale lehce ubrečený styl vyprávění bude pro signifikantní skupinu diváků nestravitelný. Pokud se sžijete s tím, že velmi sugestivní příběh je odvyprávěn srdceryvným, třesavě nezávislým způsobem, tak vám tahle limonáda bude hodinu chutnat a na závěr zhořkne v puse. A tak by to mělo být.
