Jak se dočtete v kompletním přehledu výsledků, hned sedm Oscarů si z letošního předávání odnesl snímek Všechno, všude, najednou (Everything Everywhere All at Once), devět sošek získalo autorské studio A24 a největším konkurentem byla s pěti streamovací platforma Netflix. Vypadá to, že ceny Akademie filmového umění a věd konečně pochopila, že už není rok 1990.
Oscary mají už léta dvojí tvář. Na jednu stranu se s nimi stále pojí sváteční pocit. Konají se jednou do roka, v sále napěchovaném těmi největšími hollywoodskými talenty. Cena má stále celospolečenský zvuk, a tak na okamžik bijáky výrazně víc zajímají i tu část publika, pro kterou filmové radovánky nejsou každodenním koníčkem.
Současně ale ceny dlouho stagnovaly. V 90. letech minulého století výrazně narostla důležitost kampaní. Bez těch se Oscary prakticky nedají vyhrát, vžila se jistá představa o tom, jak by měl oscarový film vypadat a hollywoodská studia začala v kampaních podporovat primárně takové filmy, které předpokladům typově vyhovovaly. Ještě nějakých deset let zpátky bylo zcela běžné, že ceny vyhrávaly konzervativní snímky, které už při premiéře působily celkem nostalgicky, přinejlepším jako taková milá staromilská vzpomínka na staré dobré časy, ale v rozhodně ne jako odraz špičkové současné kinematografie. V těsném závěsu vítězily snímky jako Králova řeč, Umělec nebo Argo. Ještě pět let zpátky dokázala zvítězit konsensuální Zelená kniha.
Začal sílit tlak filmové veřejnosti, který na odtrženost Oscarů od současnosti poukazoval. Hodně se řešilo, že Oscary mimo herecké kategorie prakticky nevyhrávají ženy, a že si ceny stále dominantně odnášejí běloši, ačkoliv Spojené státy dominantně bělošské nejsou a zbytek světa také ne. V roce 2012 potom vyšlo dnes již legendární exposé LA Times, které podrobně rozkrylo tehdejší složení Akademie. Tehdy se ukázalo, o jak strašně homogenní skupinu jde – většina členů byli staří, bílí, bohatí muži, kteří žijí odříznutí ve svých vilách v Los Angeles a okolí. Nezanedbatelnou část poroty tvořily osoby, jejichž předpoklady pro docenění vývoje filmového umění, byly přinejlepším diskutabilní.
S postupujícími stížnostmi hollywoodských osobností a komentátorů se situace stala neudržitelnou a Akademie se konečně rozhodla se sebou něco dělat. Omezila se nesmyslná doživotní členství a v masivní míře se začali nabírat noví členové. A to často členové mladí, případně odjinud než ze Spojených států. Postupná proměna se nejprve projevovala po troškách, v různých dílčích kategoriích. V roce 2019 přišel pozitivní šok, když navzdory předpokladům zvítězil Parazit: Snímek neanglický, vysoce současný, neodpovídající oscarovým škatulkám. Z následujících dvou let se cokoli obtížně usuzuje, protože výběr potenciálních kandidátů byl silně ovlivněný pandemií COVIDu-19. Po letošním ročníku se však pozvolna vkrádá optimismus, že se snad Oscarům z konzervativních let konečně podařilo definitivně vymanit.
Včerejší předávání vyhrál v úvodu zmiňovaný film Všechno, všude, najednou. Po všech stránkách. Jak v hlavní kategorii, tak celkovým počtem cen i počtem cen v ústředních (netechnických) kategoriích. Jde přitom o žánrový snímek s divokým vizuálním zpracováním, který čerpá inspiraci z akčních bijáků, asijské kinematografie, memů či superhrdinských příběhů. Snímek se nebojí být náporem na divácké smysly, libuje si v referencích, nedává na odiv v Hollywoodu obvykle preferovaný individualismus, do hlavních rolí dává herce asijského původu a ženy. Snímek neměl světovou premiéru na žádném z prestižních uměleckých festivalů, ani se do kin nedral teprve pár týdnů před koncem roku, aby strategicky zvýšil své oscarové šance. Nenatočili jej zkušení matadoři, ale začínající tvůrci, kteří vyšli z prostředí youtube a videoklipů a za sebou měli teprve jeden společný celovečerní film. Snímek nezastřešilo velké studio, ale komorní A24.
Navzdory všemu snímek neskončil jako miláček kritiků a cinefilů, ale dostal se do širší oscarové konverzace, byl nominovaný v 11 kategoriích a když se v určitém momentu z „Everything“ stal zcela nečekaně favorit, nezvedla se proti němu vlna nevole a vzdoru pro vzdor, ale upřímná obliba nadále rostla.
Nikdo neříká, že je Všechno, všude, najednou bez debat tím „nejlepším“ filmem roku, a že se musí líbit každému. Umění je subjektivní, každý má trochu jiný vkus a na „VVN“ se dají snadno najít konkrétní aspekty, které by řada diváků mohla označit za neučesanost, nedodělky či filmařskou nekázeň či nevyzrálost. Určitě nejde o tak precizní řemeslo, jakým je třeba Tár, kde je cítit neochvějná zkušenost režiséra Todda Fielda. Podstatné nicméně je nicméně to, že režisérské duo The Daniels zjevně na publikum (v tomto případě na zásadní část Akademie) dokázalo přenést svoje nadšení a co je úplně nejdůležitější: Akademie tomu byla najednou otevřená. A to je zkrátka krok kupředu, naděje, že Oscary v následujících letech budou oceňovat filmy současné, svěží a rozmanité, zatímco opatrnost oscarové škatulky let minulých nechají za sebou.
Samozřejmě, v příštím roce se klidně může stát, že zase vyhraje nějaký neurážející, opatrný kousek, co hladí diváky všech naturelů i věku po srsti, a pak budeme moci vést zasvěcené analýzy toho, proč byl letošní ročník toliko pozitivní deviací. Ale minimálně než se tak stane, žijeme ve světlé oscarové budoucnosti, kde nejvyšší filmové ocenění může vrhat světlo na počiny, jako je Všechno, všude, najednou.
Titulní foto: Všechno, všude, najednou
