Před premiérou Avatara: The Way of Water se hodně vzpomínalo na první film. Ten se vyšplhal dvakrát do čela kasovního žebříčku a možná i kvůli tomu se mezi filmovými novináři a na sociálních sítích s odstupem času hodně řešilo, zda si původní Avatar takovou pozornost vlastně zasloužil. Sám nemůžu říct, že bych měl potřebu se k filmu pravidelně vracet na domácím videu, na druhou stranu to nic nemění na tom, jak silný zážitek mi na sklonku roku 2009 v kině přinesl. Nedokázal jsem si představit, že by mi pokračování mohlo nabídnout opět tak strhující zážitek, jenže ono se mu to podařilo.
Dvojka přitom vlastně do značné míry využívá dost podobných bloků, jako první Avatar. Společně s hrdiny znovu přicházíme do nového prostředí. Opět objevujeme taje života na daleké Pandoře. Postavy se znovu učí v novém prostředí žít. Krom praktických dovedností to opět s sebou nese nutnost potýkat se s nástrahami mezilidských ("mezinavijských") vztahů. A znovu vše nevyhnutelně spěje ke střetu s destruktivními přivandrovalci ze Země.
Režisér a spoluscenárista James Cameron nikam nespěchá a buduje příběh hezky od základů. Od událostí prvního filmu uplynula více než dekáda a vyprávění nás pozvolna seznamuje se vším, co se od té doby změnilo. S tím, jak Jake (Sam Worthington) a Neytiri (Zoe Saldaña) vychovávají svoje děti, jak se v rodičovství vyvinul jejich vzájemný vztah a jak se po první porážce pozemských nájezdníků proměňuje celkový život na Pandoře.
Úvodní část druhého Avatara je nejslabší. Nejvíc připomíná první film, nejméně oslňuje. Snaží se toho opravdu hodně ustanovit, představit a připomenout. Hodně se využívá retrospektiva a celé to vlastně působí jako dlouhý prolog. V mém osobním případě mohlo hrát roli také to, že jsem se po delší době sžíval s promítáním ve 3D a také s novou technologií HFR. Třeba jsem se prostě kvůli nezvyku nedokázal do vyprávění okamžitě položit. (Víc o technologické stránce viz samostatný článek).
Nicméně nemám žádný smysluplný návrh, jak jinak by se dalo vyprávění začít. Reorientace na Pandoře a seznámení s novými postavami jsou nezbytné. Pokud by vazby v rodině nedostaly pevné základy, nikdy by nemohlo fungovat to, o co se Cameron snaží po zbytek filmu. Pak do děje vstoupí noví avataři (tedy lidská vědomí v uměle vytvořených navijských tělech), vychýlí se status quo a události začnou nabírat na obrátkách. Jakmile se Jake s Neytiri rozhodnou, že pro zachování míru a záchranu svých dětí musí rodinu ukrýt na vzdálený konec světa, přesouvá se děj z lesů na mořské pobřeží a souběžně s tím nabírá film úplně nové grády.
Skoro si říkám, jestli to celé není zamýšlený vypravěčský trik. Jestli se náhodou režisér nerozhodl prvních pár desítek minut filmu prostě obětovat, aby v co nejkratším možném čase odbyl nevyhnutelnou „rozcvičku“ a mohl díky tomu nabídnout co nejdřív a s co nejsilnějšími základy vlastní „zápas“. Ne že by byl úvod The Way of Water vyloženě špatný, jen jsem si při jeho sledování říkal, že pokud by celý film měl vypadat takhle, tak je to vlastně jen natáhnutí jedničky o pár dalších minut a naprosto nedává smysl, aby se něco podobného připravovalo neskutečných třináct let.
Jakmile jsme ale ve vodě, otevírá se zcela nová kapitola a v tu ránu je jasné, proč chtěl Cameron pokračování natočit. Spolu s ústřední rodinou poznáváme úplně novou kulturu a prostředí mořského útesu, které jsou působivé už svou detailní promyšleností. To, jak žije dosud nepoznaný přímořský klan, jak se liší od Naviů z lesa, jaké má hodnoty, kmeni dělá radost a starost, jak se živí a baví. Z každého předmětu je cítit, že je denně používaný a každá postava chová nikoliv jako figura v příběhu, ale jako skutečná bytost, která po odchodu ze záběru žije svým bohatým každodenním životem.
K tomu si musíte připočíst druhou vrstvu, tedy nádherné vizuální ztvárnění. Nejen, že je život u moře detailně promyšlený. Všechno je zpracované s výtvarnou úchvatností. Jak po stránce estetické, tak z hlediska provedení. Počítačová animace svou technickou vyspělostí vyráží dech. To, jak se chová voda, jak můžeme vidět na mimozemských tvářích každičký pór, jak je písečná pláž k nerozeznání od skutečné. A jestliže i u těch nejdražších velkofilmů obvykle platí, že čas od času si všimnete, že některé digitální triky se prostě nepodařilo dotáhnout k dokonalosti, tak v případě Avatara 2 to prostě neplatí. S ničím se při pohledu z vnější nenakládá jako s efektem. Počítačová animace je zkrátka a dobře vypravěčský prostředek a vše je dovedené k fotorealistické dokonalosti.
Ani u toho ale Cameron nekončí. Jde ještě o úroveň dál a poznávání života u oceánu může mít tak silný wow efekt jen díky tomu, jak je zapracované do vyprávění. Přicházíme s ústřední rodinou do nového prostředí a poznáváme jej primárně očima Jakeových dětí. Ty jsou různě staré a povahově se liší. Každého v novém domově něco jiného okouzluje a něco mu dělá potíže. Cameron dokáže perfektně vystihnout podstatu drobných životních radostí, jako je splývání na mělčině a pozorování života na dně. Jako byste s mladou hrdinkou Kiri (kterou perfektně hraje sedmdesátnice Sigourney Weaver) byli v zátoce fyzicky přítomní a šnorchlovali po jejím boku. A to se bavíme o drobnostech. Jakmile dojde na ty skutečně velkolepé zážitky, jako jsou první jízdy na mořských „koních“ nebo plavání s impozantními „velrybami“, tak v tu ránu nezbývá než otevřít pusu a ohromeně civět.
The Way of Water ale samozřejmě není dokument o přírodě či životě domorodých kmenů. Ani to není pouze příběh o dospívání Jakeových dětí. Nechybí konflikt. Ten kompletně vychází z toho, že pozemšťané chtějí dál drancovat Pandoru a „Sulliovi“ jsou pro ně nepříjemným trnem v oku. Rodina od pozemšťanů nikdy nebude mít pokoj, protože je právem považovaná za hrozbu pro bezohledné těžařské operace. Urputnost pronásledování se ještě násobí, protože v jeho čele stojí „záložní kopie“ zesnulého plukovníka Quaritche (Stephen Lang), která se chce za smrt originálu pomstít. A dokud bude Jake mít strach o svou ženu a děti, vždycky to bude ovlivňovat to, jak se k nim chová, jak se snaží řídit jejich životy a jak riskuje životy ostatních.
Střety s pozemšťany jsou nevyhnutelné, avšak vždy působí právě tak – jako nevyhnutelné vyústění situace, nikoliv jako povinná bitka, kterou je potřeba do děje uměle strčit, protože „už čtvrt hodiny žádná bitka nebyla“. Všechny akční sekvence jsou do děje přirozeně zakomponované. Pro hrdiny působí nebezpečně a nikdy si nejste tak docela jistí, zda všichni vyváznou živí a zdraví. Akce je plná vzrušení, napětí a rizika, které hrají prim před efektností. Ani ta však nechybí. Cameron má větší či menší potyčky plně pod kontrolou a nabízí divácky strhující podívanou, kde má vše svoje místo. Žádný pohyb, žádný záběr nepůsobí jako z nouze ctnost nebo tvůrčí bezradnost. Vše je na první pohled plánované a účelné. Akce je navíc za každé situace perfektně přehledná, nikdy přeplácaná nebo repetitivní. Kdybych jí měl cokoliv vytýkat, tak snad jen to, že čas od času přeci jen ve svojí animované podstatě začínají neúnavné sci-fi postavy připomínat ve víru boje videohru. Ale nevylučuji, že je v tomhle směru alespoň částečně na vině promítání v technologii HFR.
Verdikt
Určitě se najdou diváci, podle kterých je rodinný příběh druhého Avatara poněkud elementární. Na to můžu říct snad jen: „No a?“ Klasická literatura, divadlo, legendy, superhrdinské komiksy, popové hity… ověřené vzorce jsou všude kolem nás. Fungují, dělají nám radost. Tak proč mám občas pocit, že se honíme za jakýmsi ideálem novoty, originality a momentem překvapení, které stavíme jako tu nejvyšší možnou hodnotu nad všechno ostatní? Osobně bych překvapení nepřeceňoval.
Je bezva, když vás zmrzlinář dokáže vyvést z míry rafinovanou chutí, která má možná nedostatky, ale rozšíří vám gurmánské obzory. Stejně tak je ale výtečné, když někdo umí namíchat naprosto fenomenální vanilkovou. Není to ostuda. A ve světě filmu není nic špatného na archetypálních příbězích, pokud jsou výtečně zpracované. A to Avatar: The Way of Water je. Chviličku se rozbíhá, ale jakmile se šipkou zanoří do vody, tak jsem se spolu s ním nadechl a nepopadl dech až do samotného konce. Napětí, vzrušení, vytřeštěné oči, brada spadlá na zem, zrychlený tep, strach, smích i slzy. To všechno mi Cameron dal a přesně to chci dostat, když si sednu do obřího kinosálu a čekám, až mě pohltí cizí svět. Zřím tě Jamesi!
Foto: 20th Century Studios
