Michela Gondryho máme rádi především pro jeho krásné romantické podivnosti, jako jsou Věčný svit neposkvrněné mysli nebo Nauka o snech. Když si na okamžik odskočil do Hollywoodu natočit Zeleného sršně, ze všeho nejvíce jsme doufali, aby se ve zdraví vrátil zpátky do Evropy. Legendární kniha Borise Viana Pěna dní vypadala jako ideální látka pro Gondryho další film. Zasazena do surrealistické Paříže, s mnoha fantaskními prvky a především se silným romantickým příběhem. Proto je pro mě absolutně nepochopitelné, že je Pěna dní pro tohoto talentovaného francouzského tvůrce nakonec prohrou. Kromě neopakovatelného zpracování totiž takřka nemá co nabídnout.
Gondry natočil Pěnu dní svým typickým fantasijním stylem, zcela bez CGI, přičemž trikové scény jsou kombinací skutečných modelů, stop-motion animace a zadní projekce. Technická stránka je bez debat precizní, od originálního zacházení s trikovými sekvencemi až po výbornou kameru, ale Gondryho bláznivým nápadům mnohdy schází kontext. To možná zní jako zbytečná připomínka, ale ve skutečnosti je to jeden z hlavních důvodů, proč Pěna dní selhává. Když jsme v úvodu seznámeni se surreální verzí Paříže a je na nás okamžitě vyplivnut ranec bizardních věcí, kterými tento svět oplývá, divákovi z toho jde hlava kolem.
A ne v tom pozitivním slova smyslu. Gondry každé tři minuty představí nový nápad z knihy (tu jsem nečetl, ale adaptace je to údajně věrná), aniž by divákovi nechal dostatek času na vstřebání toho předešlého. Za celou dobu sledování je tedy skoro nemožné pochopit i naprosto elementární prvky fungování tohoto světa, což je vzhledem k pozdějším částem příběhu dost klíčové. Gondry zde plní roli kouzelníka, který z magického klobouku neustále tahá nové předměty, až to celé obecenstvo přestane bavit. Prvních deset minut je to zábavné, dalších dvacet zajímavé a po zbytek filmu už jen divné.
Množství nápadů sice Pěně dní dodává jistou originalitu, ale ani ta bohužel nezastírá, jak vágní a nezajímavý milostný příběh se ve filmu vlastně odehrává. Bohatý mladík Colin (Romain Duris) se jednoho dne zamiluje do Chloe (Audrey Tautou), ale později zjistí, že její milé v plicích roste leknín, který ji jednoho dne pravděpodobně zahubí. V její záchraně Colinovi pomáhá jeho věrný sluha Nicolas (Omar Sy). Bohužel ani romantická část filmu příliš nefunguje, částečně kvůli špatně vykreslenému vztahu hlavní dvojice.
Dokud si Colin Chloe jenom namlouvá, tak to funguje, ale jakmile máme po dvouminutové scéně v tunelu uvěřit, že jsou do sebe navždy zamilováni, tak se celý příběh rozpadá. Tohle není ani tak chyba trochu urychleného scénáře, spíš vyloženě nepřesvědčivého výkonu Audrey Tautou, která se takřka celým filmem pronudí. Alespoň její filmový partner Romain Duris zůstává po celou dobu obrovským sympaťákem a potvrzuje svou pozici jednoho z nejlepších současných francouzských herců. To samé platí i Omaru Syovi, který dokáže vykouzlit úsměv na tváři jen tím, že je na plátně.
Když se Pěna dní po úmorné dvouhodinové stopáži dočká svého konce, zbude většině diváků v ústech pachuť promarněné šance. Michel Gondry sice opět neselhává jako kvalitní režisér-snílek, tvůrce nekonvenčních, skoro až fantasmagorických děl, ale selhává jako vypravěč. Do popředí někdy vystupují střípky skutečně mimořádné podívané, kterou Pěna dní bezpochyby mohla být. Ale přespříliš ambiciózní zpracování a zmatený scénář jakoukoliv šanci nakonec pohřbívají. Jsem si jist, že fanoušci knihy si novou filmovou adaptaci Pěny dní do sytosti užijí. Ale pokud s knihou seznámeni nejste, tak pro vás bude vychutnání nového Gondryho v podstatě nemožné. A pokud se nemýlím, tak to není úplně dobrá vizitka filmového zpracování slavné knihy.
Verdikt
Pěna dní je řemeslně parádní, ale emočně překvapivě vyprázdněnou podívanou o velké lásce z fantaskního světa. Michel Gondry filmu sice dodal punc své jedinečnosti, ale nedokázal na plátno přenést prvky knihy tak, aby dávaly nějaký větší smysl. Pěna dní je pandemonium podivností, které může doopravdy strhnout jen ty, kteří už jsou seznámeni s Colinem a Chloe z knižních stránek.
