Hned na začátek přiznám jednu věc. Švédského tvůrce Lasseho Hallströma mám hodně rád – a to i ve chvílích, kdy ostatní diváci tolik nadšení nejsou. Režisér Čokolády nebo Pravidel moštárny mi svými životními dramaty za doprovodu tklivé hudby dokáže zalézt do hlavy, srdce nebo kamkoli, kde se to vlastně můj vnitřní divák schovává. Poté, co po příjemném Lovu lososů v Jemenu či úspěšné adaptaci románu Nicholase Sparkse Milý Johne sáhl po další knize téhož autora – Bezpečný přístav – zdálo se, že romantika bude jeho žánrem snad až do konce kariéry. Hallström ale mezitím stačil zabrousit do knihovny ještě jednou a tentokrát to žádná hladivá podívaná není.
Zvolil si totiž jeden z největších švédských bestsellerů poslední doby. Pod stejnojmennou předlohou Hypnotizér najdete podepsané jméno Lars Kepler, což je ve skutečnosti pseudonym pro autorskou i manželskou dvojici ve složení Alexander Ahndoril a Alexandra Coelho Ahndoril. Ti později k Hypnotizérovi připsali i další pokračování, ale kvůli těm tu dnes nejsme.
Příběh adaptace prvního dílu začíná ve chvíli, kdy je v rodinném domku nalezena vyvražděná téměř kompletní rodina. Jediným přeživším zůstává patnáctiletý chlapec Joseph, který je převezen do nemocnice v kritickém stavu. K případu je povolán detektiv Joona Linna, který ale nemůže přijít na to, jak se mohl celý čin odehrát. Zavolá proto svého starého přítele Erika, který je odborníkem na hypnózu, aby Josepha zhypnotizoval a zjistil tak, co se osudové noci stalo.
Celý Hypnotizér se drtivou většinu času odehrává v pošmourném až depresivním prostředí zimního Švédska a přesně podle toho je i natočený. Kdo si vzpomene například na Ať vejde ten pravý, ten bude vědět, o čem mluvím. Zasněžená krajina, ztichlý panelák, zasněžený rodinný dům, setmělá nemocnice. Takové prostory by měly filmu dodat patřičnou dávku pochmurnosti, ale daleko častěji se místo toho dostavuje stereotyp a nuda. V žánru pomalých detektivek už toho totiž bylo řečeno dost, a když někdo přijde s klasickým vyprávěcím postupem a ničím novým ho dějově neozvláštní, vážně nemůže nějak blíže zaujmout.
Hallströmův příspěvek žánru vyloženě extra špatný, nenaštval mě, na konci filmu jsem neměl pocit, že jsem poslední dvě hodinky promrhal. Problémem ale zůstává v tom, že ve mě nevyvolal ani žádný jiný pocit. A co je v rodinném podtextu celého snímku nejhorší – nefungují na mě ani ústřední postavy. Vyšetřovatel Linna je v podání Tobiase Zilliacuse jen řadovým poldou a je pro mě dost nepochopitelné, že právě charakter, na kterém celá knižní série stojí, v sobě nemá žádnou vlastnost, kterou by diváka strhl na svoji stranu. To hypnotizér Erik, kterého si zahrál zkušený Mikael Persbrandt, působí o poznání charismatičtějším a důstojnějším dojmem, ale jeho scény narušuje Lena Olin jako jeho manželka. V jistých situacích se její hlasité dramatické herectví do snímku hodí, ale při několikáté scéně plné rozevlátých gest už jsem její postavu téměř nemohl vystát.
Režisér Hallström tak v důsledku nemá moc možností, jak prodat svoji obvyklou formu. Snad v jedné scéně na chvíli problikne jeho barevný, citově podaný rukopis, ale ve zbytku dění je utopen v matu vraždy, krve a vyšetřování. A je to škoda, protože jsem čekal všechno, jen ne nudu.
Verdikt
Režisér osvědčených romancí a dramat zkusil změnit žánr a tvrdě narazil. Čistokrevnou severskou kriminálku sice zkusil ozvláštnit, seč to šlo, ale ve světě věčného sněhu, šera nebo zakaboněných tváří uspět nemohl. I díky nevýraznému castingu tak z Hypnotizéra zůstane nevýrazný pokus, o kterém za pár měsíců nebude vědět vůbec nikdo.
