Nicolas Winding Refn je výstřední chlápek. Po monumentálním kritickém úspěchu jeho retro stylovky Drive, se tomuto dánskému režiséru otevřely snad všechny dveře Hollywoodu. Refn se ale nedal zlákat žádnou okázalou nabídkou, sbalil se, na půl roku odjel do Thajska, kde zrealizoval svůj dlouho připravovaný film Jen Bůh odpouští. Jako by snad chtěl filmovému světu vzkázat, že si i nadále bude točit, co se mu zlíbí. Jeho novinka je zvláštní portrét extrémně talentovaného tvůrce, který se při točení svého nejnovějšího filmu absolutně utrhl ze řetězu a nadělal za sebou pořádnou spoušť. Otázka je, jestli je Refnovo pandemonium násilí, pomalého tempa, elektronické hudby a dlouhých pohledů Ryana Goslinga snesitelné pro běžného diváka. Odpověď je poměrně jednoznačné „ne“.
Legendární úvodní monolog, kožená bunda a Nightcall od Kavinskyho. Tak málo stačilo Driveu, aby nás po pěti minutách vážně začal zajímat. Jen Bůh odpouští nic takového nemá a díky své nepřístupnosti po čtvrthodině naopak mnohé odradí. Děj se takřka nevyvíjí (a když už, tak předvídatelně), hlavní postava jen výjimečně něco řekne a celé je to tak nějak uspávací. Refn nás vtahuje do světa prohnilého Thajska zatraceně pomalu, láká pouze nádherným vizuálem a temnou atmosférou, která dává vyniknout extrémním projevům násilí. Postavy se pohybují na podivné šachovnici, a když se mají setkat, tak se zkrátka jedna posune o jedno pomyslné pole dopředu a v další scéně už spolu konverzují. Podobně nelogickým způsobem se minimálně čtyřikrát zjeví hlavní záporák. Díky hypnotickému, skoro až fantasknímu vyprávění to ale nějakým způsobem vnitřně funguje. S každou další minutou se společně s postavami propadáte hlouběji do Refnova šíleného světa. Bangkocké bordely se střídají s neonově nasvícenými ulicemi a dlouhými, temnými koridory. Každý záběr, každá kamerová jízda má v sobě naprostou formální dokonalost, která je ještě podtržena opět bezchybným soundtrackem Cliffa Martineze (retro-electro však střídá thajský pop).
Celý příběh je v podstatě banální variace na „revenge movies“. Julianovi (Ryan Gosling) zabijí bratra a do Thajska přijíždí srovnat účty jeho matka (Kristin Scott Thomas), zatímco thajská policie si na pomoc přivolala tajemného Changa (Vithaya Pansringarm). Děj je vyprávěn podobně lyrickým způsobem jako Refnův Barbar, tudíž se můžete těšit na velkou dávku němých, zdánlivě nic neříkajících, ale velmi silných záběrů. Scénář je jednoduchý, motivace postav jsou krystalicky průhledné, stejně je ale na příběhu filmu něco výjimečného. Poměrně chytře si totiž pohrává s tématem pomsty, kterou hlavní hrdina vlastně nechce spáchat. Ryan Gosling vrhá stále ty stejné dojímavé pohledy, ale ve skutečnosti zde hraje absolutní protipól své postavy z Drive. Pokusy o hrdinství tak střídá zbabělost, strach z vlastního selhání a obecná nechuť mstít svého bratra, když to byl vlastně celkem hlupák. K tomu všemu ho dokope až jeho drsná matka, již zabití pár asiatů nedělá vůbec žádný problém. Ne, že by se Refn pokoušel nějak propagovat svou životní filozofii (jeho vlastní matka má poděkování v titulcích), ale trocha nesmělosti hlavní postavy je příjemná změna oproti Goslingovým běžným drsňáckým manýrám. Už teď kultovní věta „You wanna fight?“ je jeho nejodvážnější věta filmu.
Jen Bůh odpouští není divácky bůhvíjak vděčný film. Plyne pomalu od jedné znepokojivé scény k té další, kromě sympaticky nekonvenčního závěru příběhově nepřekvapí a mlčenlivost hlavního hrdiny bude mnohé štvát už po deseti minutách. Refn sází absolutně všechno na ďábelskou atmosféru a už podle prvních ohlasů je jasné, že měla většina diváků s Goslingovým propadem do absolutní psychedelie trochu problém. Minimálně v jednom bodě se ale shodují všichni. Po audiovizuální stránce jde o podívanou tak bezchybnou, že i když si těch devadesát minut v kině neužijete, rozhodně se vám jednotlivé scény zaryjí zatraceně hluboko do paměti. Mezi mnohými dalšími vyniká především scéna samotného zápasu mezi Julianem a Changem, jemuž předchází nezapomenutelné intro za zvuků elektronické hudby Cliffa Martineze. Lahoda.
Verdikt
Nejnovější film Nicolase Windinga Refna rozhodně není lehko stravitelná podívaná. Pokud patříte mezi ty šťastlivce, kteří si do sytosti užijí pomalé tempo a kryptický příběh ve spojení s řemeslnou dokonalostí a brutalitou, buďte připraveni započítat Jen Bůh odpouští do vašeho výročního žebříčků nejlepších filmů. Pro ten zbytek, hodně štěstí.
