Režisér James Wan začínal jako hororový autor. Jeho prvotinu Stygian možná mnoho diváků nezná, ale už Saw: Hra o přežití zrodila fenomén, Insidious nastartoval celou sérii a V zajetí démonů rovnou celé propojené hororové univerzum. Následně Wan dostal příležitost proniknout do světa velkofilmů, společně s Rychle a zběsile 7 a Aquamanem, avšak k hororu se s chutí stále vrací.
Nejnověji tak učinil spolu se snímkem Zhoubné zlo (Malignant). V rozhovorech jako klíčový princip při realizaci snímku cituje touhu nezastavit se na místě a přinést divákům zase trošku něco jiného. V tomhle ohledu Wan jednoznačně uspěl. Diváci, kteří po Insidious a V zajetí démonů čekali další klasickou duchařinu, mohli být poněkud zaskočení. Novinka je žánrově rozkročená, kdy se zpočátku může zdát, že znovu sledujeme kletbu ze záhrobí či příběh o démonickém posednutí. Záhy ale Zhoubné zlo pokládá otázku, zda se náhodou všechno neodehrává v hrdinčině hlavě anebo jestli se ke slovu nedostaly šílené vědecké experimenty. V mžiku se do celé rovnice přimíchají prvky klasických slasherů (vyvražďovaček) a všechno podtrhuje čvachtavé násilí a groteskní hnus. S postupem času se vyprávění odklání od své úvodní vážnosti a je stále odlehčenější, místy možná až pošetilé.
Počáteční uvedení do děje ještě působí dost klasicky. Madison, v podání Annabelle Wallis, žije ve zjevně toxickém partnerském vztahu. Krátce po tom, co ji přítel napadne, se v domě začnou ozývat zvláštní zvuky a na okraji zorného pole se vynořuje temná figura. Ta na dvojici zaútočí a Madison končí v nemocnici. Od té doby ji stíhají temné vize každého dalšího útoku, jež násilná entita podniká.
Žánrová rozkročenost přispívá k tomu, že jsem jako divák (alespoň nějakou dobu) dopředu nedokázal odhadovat, jakým směrem se vyprávění vyvine a Wan mě dokázal několikrát zajímavě překvapit. Zároveň nešlo o nějaké zvraty za každou cenu, ale o vývoj, který zapadal do toho, co snímek do té doby předestřel. Na internetu se množí názory diváků, kterým závěrečné rozřešení přišlo absurdní, až směšné, ale já osobně jsem si naopak strašně užil, že se Wan nebál ve svém snímku s gustem vyřádit.
Jasně, film má i svoje mouchy. Logika některých scén je při zpětném pohledu minimálně diskutabilní a snímek je možná až zbytečně košatý při práci s různými hororovými elementy, které do vražedného řádění zasahují. Mám podezření, zda tak filmaři nechtěli pouze zastřít pravdu o tom, co se ve skutečnosti v příběhu děje, anebo dané elementy nevyužily jako lacinou berličku k tomu, jak jednoduše vyřešit některé momenty, kdy sami sebe zaženou do slepé uličky. Že bychom se dočkali ve všech otázkách zcela uspokojivých odpovědí, to bohužel neplatí. Zároveň jde ale podle mne jen o kosmetické nedostatky. Na zábavnosti to snímku neubírá a nejde o nějaké nebetyčné průšvihy, které by měly sílu výrazně kazit dojem ze všeho, co se povedlo.
Za regulérní výtku považuji odfláknuté dialogy. Občas jsou herci nucení z úst vypouštět nesmírné hovadiny, nebo přinejmenším klišé. Možná to mělo podtrhovat určité béčkové inspirace, k nimž se snímek hrdě hlásí, ale při sledování je to každopádně rušivé. Po jistou dobu film také má nádech otřepané banálnosti, ale to je zřejmě daň za to, že nás Wan chce uchlácholit, a pak podvrátit naše očekávání.
Důležité přitom je, že je Wan skvělý režisér, a tak i v momentech, kdy ještě příběh neodhalí celou svou nápaditost, si můžeme užívat alespoň Jamesovu skvělou schopnost budovat napětí a jeho parádní vizuály. Dokonalá práce se světlem a stínem je samozřejmostí, stejně jako zaměstnání naší pozornosti děním na okraji zorného pole. Zábavné je hledat i stylistické vlivy, které snímek inspirovaly, kdy hororový fandové mohou rozpoznat odkazy na Osvícení, oldschoolové slashery nebo italské giallo. Hravým způsobem si snímek poradil také s vykreslením scén, kdy hrdinka (jak člověk, co trpí spánkovou paralýzou) vyděšeně sleduje hrozivé výjevy, do nichž nemůže zasáhnout. Už samotná proměna aktuální lokace ve vzdálené „místo činu“ je pokaždé vizuálně poutavá. A hned několikrát se snímek chlubí táhlými, kontinuálními záběry dění, často z netradičních úhlů, které odkazují třeba k Wanově italské akční scéně z Aquamana. Tady „videoherní“ kameru James využívá k hororovým účelům a funguje to překvapivě dobře.
Verdikt
Zhoubné zlo není dokonalý horor, nepůsobí tak sevřeně, pečlivě a filmařsky jistě, jako V zajetí démonů. Zároveň ale z novinky Jamese Wana prýští rozpustilá radost z objevování nových cestiček a obecně tvůrčí zápal. Určitou počáteční topornost rychle přebijí slastně zvrácené nápady, které ze snímku dělají bonbonek provokativní chuti, jenž nám spolehlivě propláchne naše pohárky, než nám Wan naservíruje další velkofilmovou jízdu spolu s Aquamanem 2. Film je aktuálně k vidění v našich kinech a jednoznačně jej řadím k tomu nejzajímavějšímu, co se letos na hororovém poli odehrálo.
Foto: Warner Bros.
