Na světě jsou dvě neskutečně děsivé věci, které nic nepřekoná. Klauni a panenky. Už od dob Chuckyho nechápu, proč si lidi vůbec panenky domů pořizují. Jedna mladá rodina tuhle osudnou chybu udělá a Annabelle má volnou cestu ke svému řádění.
John (Ward Horton) s Miou (Annabelle Wallis) si žijí docela spokojený život. Ona je těhotná, on studuje po večerech na doktora, a jednoho dne John přitáhne domů panenku ve svatebních šatech. Radost z hračky jim dlouho nevydrží, když jedné noci vtrhnou do jejich domova členové sekty, která vyznává satana, a mladý pár napadnou. Krvavé střetnutí má následky daleko děsivější, než kdy tušili – do panenky se převtělí zlý démon, který začne rodinu pronásledovat na každém kroku. Toť ve zkratce text distributora, kterým se na film snaží nalákat diváky.
Prvně je asi nutné překousnout fakt, že panenkovské horory jsou samy o sobě děsné ohrané. Panenky jsou bezesporu děsivé, problém Annabelle je hlavně ten, že nevyužívá plně potenciál posedlé hračky – naopak, Annabelle přesně naplňuje všechna hororová klišé, kterých jsme za posledních X let viděli nespočet. Nelze popírat, že se film nesnaží být jakkoli převratný a zapamatování hodný, takže staví hlavně na klasických vrzajících podlahách, houpacích křeslech, rozcuchaných postavách v bílých šatech, tísnivém hudebním podkresu a na lekačkách. Ty jsou bez výjimky očekávatelné, ale přesto fungují a některým minimálně nějakou originalitu upřít nelze. To patří k sympatičtějším stránkám celého filmu. Dalším kladem je, že byť si Annabelle hraje na „horor“, nebojí se i ty děsivé scény v některých případech odlehčit až na komediální úroveň, přičemž zvládá nesklouznout k parodii.
Trošku nefér je, že Annabelle ve spojení se jménem producenta Jamese Wana (režisér filmu V zajetí démonů, kterému Annabelle dějově předchází) a režiséra Johna R. Leonettiho (Wanův dosavadní kameraman) v divácích může vzbudit nadměrná očekávání. Bohužel, během samotného filmu pouze doufáte, že se události budou vyvíjet alepsoň trochu nečekaným směrem, kdykoliv se hlavní protagonisti zatváří jen trochu záhadně. Jenže žádného překvapivého zvratu se nedočkáte. Film stříhá celou svou devadesátiminutovou stopáž hezky podle zažité hororové šablony, a pokud vás bavily horory jako V zajetí démonů nebo Sinister, budete se nejspíš trochu nudit. Nepřispějí k tomu ani místy neskutečně přiblblé dialogy, které jsou tak návodné, že se chytí i divák, který si u filmu deset minut schrupnul.
Verdikt
Anabelle je klišoidní lekačková záležitost, která se sice občas o nějaké to poskočení na sedadle postará, ale žádnou hororovou hitparádu nečekejte. Sám režisér Leonetti se o vraždící panence vyjádřil slovy: „Anabelle vyvolává strach neuvěřitelným způsobem, protože je skutečná a není nic děsivějšího než skutečnost.“ No, tak asi ne...
