55. ročník Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech se v mnoha aspektech lišil od předchozích ročníků, ale v tom nejzásadnějším mě velmi mile překvapil. Filmoví nadšenci si na letošní ročník museli počkat přes dva roky. Loni nebylo možné festival uskutečnit kvůli koronavirovým restrikcím a letos se klasický termín KVIFFu kryl s taktéž posunutým festivalem v Cannes. Ovšem primární důvod přesunu na polovinu srpna byly obavy z pandemické situace a dle vyjádření ředitele festivalu Jiřího Bartošky pořadatelé jednoduše doufali, že v srpnu bude již značná část populace proočkovaná.
Logistika, pochmurné počasí a všudypřítomná opatření
Srpnový ročník se samozřejmě nevyhnul koronavirovým opatřením, s nimiž žijeme takřka rok a půl. Abyste se dostali na filmy tak vám letos nestačili pouze samotné lístky. K vpuštění do sálu i předsálí bylo nutné si opatřit „koncertové“ pásky s logem festivalu, které sloužili jako potvrzení o covidové bezinfekčnosti. Pásky jste mohli obdržet od povolaných lidí s covid vestami, a to na základě předložení očkovacího certifikátu, oznámení o prodělání covidu v posledních třech měsících nebo předložení negativního PCR či antigenního testu.
Organizátorům festivalu se podařilo vše bez problému logisticky připravit, aby pro návštěvníky nebyl žádný problém si covid pásky rychle a bez čekání opatřit. Osobně jsem pásku dostal během tří minut. Dorazil jsme k hotelu Thermal v pátek odpoledne, před jednou z venkovních pokladen stálá obstojně viditelná dvojice s covid vestami, a kdyby nebyl menší problém s načtením QR kódu v aplikaci čTečka, tak bych nečekal vůbec. Jediný problém s páskami jsem zaznamenal v pátek večer, kdy do sálu na půlnoční projekci pustili i lidi bez pásek, protože už nebyli žádné v okolí Thermalu k mání. Samozřejmě i tyto diváky uvaděči před sálem zkontrolovali, zda mají potřebné certifikáty či negativní testy.
Jestli se Vám po obdržení pásky povedlo dostat i nějaké lístky na pokladně, o které byl a je každý ročník nouze, tak jste při sledování filmu museli mít po celou dobu projekce nasazený respirátor nebo nanoroušku. Nejspíš jste zaznamenali průšvih ze slavnostního zahájení festivalu, kdy zakrytí dýchacích cest valná většina tuzemské smetánky nedodržela. Moje zkušenost z klasických představení je taková, že ve většině sálů měla minimálně polovina publika zakrytá ústa a nos během celé projekce.
Dodržovaní opatření často souviselo s tím, v jakém typu kina projekce probíhala. Ve Velkém sále hotelu Thermal byla vždy valná většina osazenstva velmi svědomitá a respirátory měla nasazená většina diváků. Zcela opačný přístup jsem zažil v Drahomíře, kde jste si mohli objednat točenou plzeň nebo kafe na baru a vyrazit s občerstvením přímo do sálu.
Kromě restrikcí se 55. KVIFF obešel bez letních pařáků a oblohy bez mráčků. Na festivalu jsem byl letos pošesté a nikdy jsem nezažil tak aprílové počasí jako letos. Přes den v kinosálech se to přežít dá, ale v noci, kdy teplota klesla pod patnáct stupňů, to zrovna dvakrát nevybízelo k venkovnímu posezení u Becher nebo Pilsner Urquell stanu. Na festivalu mi letos scházel i sál v Národním domě, který kvalitou a počtem diváků předčil sály v Puppu anebo Lázních III. Z nějakého důvodu se tento sál pro letošní ročník zrušil.
Filmové zážitky a hvězdy
Nyní k tomu nejdůležitějšímu, a to samotným filmům. Těžko říct nakolik se jedná o mé štěstí, zdařilý výběr či celkově nabušený program letošního ročníku, ovšem letos jsem během necelých čtyř dnů viděl patnáct snímků a všechny hodnotím nadprůměrně a několik z nich mě natolik zasáhlo, že je jistě na sklonku roku zařadím do mých top deseti za rok 2021.
Na festival jsem letos odjel s tím, že rozhodně chci vidět středověké fantasy Zelený rytíř od Davida Loweryho, který před pár lety uvedl ve Varech spolu s Caseym Affleckem rozporuplný a mnou uctívaný Přízrak, Michaela Caina při uvedení světové premiéry snímku Bestsellery a slavnostní premiéru Zátopka s delegací. Na všechny tři projekce jsem se dostal. Na Zátopka sice ne přímo na slavnostní premiéru v Městském divadle, ale zase jsem ho viděl o dva dny později ve Velkém sále, kam opět přispěchala početná delegace včetně režiséra Davida Ondříčka a hlavní hvězdy Václava Neužila.
Zátopek coby zahajovací film 55. KVIFFu zcela nenaplnil má očekávání, avšak jak jsem se vypsal v recenzi, nebýt mých přepálených očekávání, tak bych možná ze sálu odcházel s lepším pocitem. Každopádně Václav Neužil je v roli olympionika Emila Zátopka mimořádný a už jen kvůli jeho výkonu stojí film za vidění.
Z trojice mých nejočekávanějších projekcí mě nejvíce překvapilo dojemné dramedy Bestsellery, kvůli kterému přijel do Varů osmaosmdesátiletý Michael Caine. Vidět britského rodáka na vlastní oči byl úžasný zážitek a upřímně jsem na Bestsellery zavítal jen kvůli němu. Jenomže i samotný snímek je výborný a jestli doputuje i do široké tuzemské distribuce, tak si ho neváhejte ujít. Pokud by Caine už nic jiného nenatočil, tak by to byl podobně hřejivý a vrcholný výkon, jako loňský The Father s Anthony Hopkinsem. Oba zmiňovaní matadoři samozřejmě i přes úctyhodný věk točí dál, ale jejich výkony jsou v těchto filmech impozantní a oba jsou založeny na stárnutí a fyzickém či psychickém rozkladu.
Zelený rytíř mě asi jako většinu filmových nadšenců zaujal výborným trailerem, jenž lákal na epickou středověkou fantasy. Osobně jsem předpokládal, že upoutávky kecají, neboť Loweryho Přízrak je opravdovým nediváckým zážitkem. O to víc mě překvapilo, jak svižné tempo Zelený rytíř nastavil hned od začátku. Jako kdybyste sledovali někoho při hraní počítačového RPG zasazeného do středověku s jednoduchým příběhem. Jeden rytíř s tváří Deva Patela a jeden stěžejní quest, ke kterému vede strastiplná cesta s vedlejšími úkoly. K tomu si přidejte skvělé audiovizuální zpracování, které je na rozdíl od samotného příběhu velmi originální a přes prostou zápletku intimní zpovědí mladého člověka, který neví, kam patří.
Na festivalu mě emocionálně dostaly ještě dva snímky. Italské rodinné drama Všechno nejlepší Chiaro!, které neotřelou optikou nahlíží na mafiánské podsvětí a životní rozhodnutí náctileté hrdinky, a detailní pohled do života začínající pornoherečky s názvem Rozkoš, jež působí o to více realisticky díky přístupnosti od osmnácti let a zapojení skutečných amerických pornoherců a pornohereček. Švédskou Rozkoš dozajista v klasické distribuci neuvidíte, ale kdyby se náhodou objevila ve filmotéce Aerovodu, tak určitě neváhejte. Snímek je pro mě dosavadním filmovým zážitkem letošního roku, který jen tak neodstanu z hlavy. Už dlouho jsem neodcházel z kina s tak nepříjemným pocitem, který ve mně přetrvává.
Na závěr vřele doporučuji české romantické drama Marťanské lodě v hlavní roli s hudebníkem a hercem Martin E. Kyšperským a Eliškou Křenkovou. Melancholická sonda do života jednoho páru půjde do našich kin od 16. 9. Ve Varech jsem byl s dalšími třemi kamarády, od kterých jsem dostal tipy především na psychologické drama Žena pod vlivem z roku 1974 s Peterem „Columbem“ Falkem v titulní roli, pomalou filmovou magii Memoria s Tildou Swinton, divácky prý přívětivé vztahové drama Vortex od kontroverzního Gaspara Noého anebo čtyřhodinové thajské drama Jasný letní den z roku 1991.
A jaké filmy zaujaly na letošním 55. KVIFFu vás? Neváhejte se s námi podělit o vaše tipy v komentářích.
