Zatím jsme neměli moc důvodů, proč bychom měli mít rádi filmovou tvorbu Scotta Stewarta. Uvedl se dvěma srovnatelně špatnými post-apo thrillery (Legie a Kazatel) a teď to na nás zkouší do třetice všeho dobrého s mnohem menším rozpočtem a měřítkem. Místo Paula Bettanyho se samopalem tentokrát sledujeme poměrně obyčejnou americkou rodinu, kterou začnou trápit nevysvětlitelné jevy v jejich domě. Místo (notně žánrově vyčerpaných) duchů ale tentokrát padla řada na mimozemšťany, takže nám Stewart servíruje klasický sci-fi horror o setkání čtvrtého druhu. Nedopadlo to sice úplně skvěle, ale na rozdíl od Kazatele nebo Legie rozhodně není důvod, proč na Temné nebe nadávat. Stewart se totiž od minula polepšil.
Temné nebe je v jádru naprosto nevýjimečná a šablonovitá podívaná, která kompletně splňuje všechny propriety moderních horrorů. Nervózní brnkavá hudba, řádná stupidita hlavních hrdinů, laciné lekačky a rádoby šokující závěrečný zvrat. To všechno tu bez nejmenších problémů najdete, ale v příjemném devadesátiminutovém balení to funguje o něco lépe než jednotlivě. Příběh je pochopitelně extrémně předvídatelný, ale zdaleka největší problém tkví v naprosto nezáměrné legračnosti mnoha hororových momentů - Některá z postav občas ztratí kontrolu nad svým chováním a začne mlátit hlavou do okna nebo dokořán otevře pusu. K tomu hrají smyčcové tóny od stejného skladatele jako mnohonásobně strašidelnější Insidious a celé to tak získává ještě pitomější nádech.
Kdy snímek poprvé doopravdy boduje, je až v druhé polovině, kdy konečně ustanou neskutečně hloupé hororové výjevy a Stewart se konečně vrhne na budování atmosféry. Stále je to poměrně neinvenční, ale jakmile na scénu vstoupí J. K. Simmons (role o velikosti camea) a začne vyprávět o mimozemských metodách indoktrinace, jen málokomu nenaskočí husí kůže. Stewart sice režíruje sotva průměrně, ale hlavně díky adekvátním (i když ne doslova „přesvědčivým“) výkonům Keri Russell a Joshe Hamiltona je Temné nebe v několika momentech dokonce velmi dobré. Je tedy škoda, že scénář je přehlídka klišé všech hororů za posledních dvacet let a film nabere tempo až v poslední půlhodině.
Když už je totiž nebezpečí jasné a J. K. Simmons konečně vysvětlí hlavním hrdinům, co se to sakra děje (ve zdaleka nejlepší scéně filmu), Temné nebe chytne druhou mízu a se ctí dojede až do konce. Finální konfrontace sice není ani příliš strašidelná, ani příliš akční, ale je tak nějak „fajn“. A tak nějak by se dal charakterizovat i celý film. Naprosto neobjevná, ale v rámci žánru přijatelná podívaná, která by nepřekvapila ani člověka, jenž jako poslední horor viděl původní Noční můru v Elm Street, ale která přesto bez větších problémů funguje. Po všech paranormálních aktivitách bylo také velmi příjemné zjistit, že americké rodiny staronově straší zase ti zatracení zelený mužíčci. Upřímně doufám, že to tak chvíli zůstane.
Verdikt
Temné nebe neurazí a možná dokonce potěší ty, kteří po dvou debilních filmech Scotta Stewarta odepsali. Ten je sice stále ten stejný nudný rutinér, ale Temné nebe, hlavně díky solidním hercům a našlapané poslední půlhodince, končí lehce nad průměrem. Trochu přidat na faktoru strachu by ale příště neublížilo.
