Letošní poměrně předvídatelné vítěze Oscarů už jsme probrali v samostatném příspěvku. Kapitolou samou pro sebe je slavnostní ceremoniál. Ten se kvůli Covidu neodehrával klasicky v honosném Dolby Theatre, ale v historické budově bývalého losangeleského nádraží Union Station. Přítomno bylo daleko méně lidí, kteří byli úplně jiným stylem rozesazení. Ceremoniál měl zcela jinou atmosféru. Nabídl filmovou kamerou, byl kompaktnější. Prakticky jej nerozbíjely čísla a skeče. Večerem provedla omezená skupina herců, kteří se věnovali filmům a nominovaným. Hudební čísla se odbyla už v předprogramu a děkovné řeči nepřerušovala hlasitě hrající hudba.
Podle některých to byla nuda, mně osobně se zpracování hrozně líbilo. Většina večera působila opravdu komorněji, přátelsky a jako opravdová oslava filmu. Mikromedailonky zúčastněných osobností byly zpracovány vkusně, podporovaly ideu, že daní jedinci filmem žijí. Ne všichni moderátoři fungovali, zvlášť poté, co Regina King v úvodu nasadila vysokou laťku, kterou už následně nikdo z jejích kolegů nepřekonal. A rozpačitý jsem také z dlouhých děkovných řečí. Na jednu stranu přerušování děkovaček hudbou působí každoročně hrozně urážlivě, zvlášť vzhledem k tomu, že se dojetí oceněných krátí kvůli tomu, aby se vzápětí stihla udělat nějaká debilní, rádoby vtipná scénka. Tady všichni vítězové směli mluvit do sytosti, což podtrhovalo dojem velké oslavy filmu. Zároveň ale je třeba uznat, že spousta řečí byla nesmyslně natažená a bez kudly na krku neměly projevy příliš odpich
Kdybych měl vypíchnout nějaké konkrétní děkovačky , tak za pozornost stojí určitě ta od režiséra Chlastu Thomase Vinterberga, jenž vzdával poctu zesnulé dceři. Yuh-Jung Youn byla při přebírání herecké ceny za snímek Minari bezprostřední, nadšená a s lámanou angličtinou extrémně roztomilá. A Frances McDormand klasicky působila jako z jiné dimenze, což v závěru prodlužující se show bylo zábavné.
Když tedy pominu místy poněkud rozbředlé děkovačky, tak zhruba do dvou třetin na mne letošní předávání působilo jako to možná dosud vůbec nejlepší. Líbilo se mi komorní, skoro až intimní provedení. Důraz na film a bližší představení hostů na mne fungovalo. Práce kamery s krásným prostorem byla fajn. „Veselé“ skeče mi nechyběly a přímo do moderace jednotlivých uvaděčů byly zakomponované četné drobné vtípky, které pobavily spolehlivě. Dobře se podařilo zvládnout spojování s několika málo oceněnými telemostem, odsunutí hudebních vystoupení do předprogramu bylo ku prospěchu.
Katastrofický závěr
Pak se ale něco zadrhlo a zhruba ve dvou třetinách show totálně spad řetěz. Přišlo několik čestných cen v krátkém sledu. Jedna se ani nepředávala ve stejné budově a ještě byla pro organizaci zajišťující hercům zdravotní práci. Ano, je to věc záslužná, ale tohle mělo skončit v předprogramu, hlavní večer to brzdilo. Aby byl závěr ještě rozvleklejší, objevila se obligátní pasáž výčtu loni zesnulých filmových osobností. Opět: Je to uctivé, ale ruku na srdce: Půlku těch osobností neznám ani já, jakožto filmový publicista, pro širokou veřejnost tak musí být podobný sestřih jen sledem neznámých fotek se smutnou hudbou.
Zřejmě proto, aby se konstantní proud ocenění něčím rozdělil, se objevila „humorná“ pasáž, kdy přítomné celebrity měly hádat, zda přehrané písničky dostaly Oscara. Hluchou pasáž nezachránil ani závěrečný twerking Glenn Close. V téhle části večera už také bylo patrné, že chybí čas (zřejmě kvůli dlouhým děkovným řečem) a dříve nastolené příjemné tempo, kdy se všem nominovaným věnovalo dost času, najednou bylo to tam a začalo se chvátat.
A úplný závěr už bylo vyloženě zmršený. Tým režiséra Stevena Soderbergha se rozhodl vše vsadit na jedinou kartu: Tedy že Chadwick Boseman skutečně vyhraje přesně dle odhadů cenu za nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli. Večer by tak skončil poctou zesnulému herci. Jenže Chadwick nevyhrál. Vyhrál Anthony Hopkins. Který nebyl na místě, ani se nepřipojil telemostem. Cenu „převzala Akademie“, což suše oznámil předávající Joaquin Phoenix. Ten působil dojmem, že se mu na místě příliš nechce být, a že má celou situace poněkud na háku. A těsně předtím převzala cenu Frances McDormand, která ve své ujeté stručnosti byla vtipná, ale rozhodně to nebyl materiál pro uzavření večera. Cena pro nejlepší film se rozdala už předtím. Celé finále tak skončilo plácnutím do vody, bez gradace.
Smutné je, že si nejspíš Akademie řekne, že tohle celé byl prostě velký přešlap a z nouze ctnost v době pandemie a příští rok se zase vrátí kompletně do starých kolejí, místo toho, aby byla snaha v letošním ročníku čerpat to, co se povedlo…
