Oživování mrtvých herců se v Hollywoodu zkoušelo už dávno. Vzpomeňme si například na snímek Stopa Růžového pantera z roku 1982, kde tvůrci zesnulého Petera Sellerse vrátili na plátna prostřednictvím sestříhaných archivních záběrů, nebo s pomocí dubléra, kterému nebylo vidět do obličeje. Pořádně se s oživováním zesnulých začalo po přelomu letopočtu, když digitální triky dospěly do takové úrovně, že jejich prostřednictvím bylo možné vytvořit více či méně uvěřitelné dvojníky herců.
Ve filmech jako jsou Gladiátor, Rychle a zběsile 7, Hunger Games: Síla vzdoru 2. část tvůrci potřebovali využít digitálních dvojníků zkrátka proto, aby mohli film vůbec dokončit, jelikož jim zemřel herec v průběhu natáčení. V případě Rogue One: Star Wars Story už se jednalo o čistě kreativní volbu, kdy se tvůrci zcela vědomě rozhodli, že napíší příběh, ve kterém figuruje postava Grand Moff Tarkin, a že ji znázorní digitální dvojník původního představitele, tehdy už 45 let mrtvého Petera Cushinga.
Současný Hollywood je posedlý brandem. Co není dostatečně známé a předem neexistuje v hlavách diváků, to má jen velice malou šanci na schválení. Nepřekvapí tak, že si filmaři s myšlenkou oživování zesnulých pohrávají i nadále. Od roku 2019 se kupříkladu připravuje snímek Finding Jack, v němž má „hrát“ hlavní roli James Dean.
Že se něco takového blíží, předpověděl trefně Sylvester Stallone už v roce 1994. Tehdy se na téma rozpovídal v zákulisí natáčení snímku Soudce Dredd, dost možná v reakci na postupné pronikání digitálních triků do Hollywoodu – bylo krátce po premiéře Jurského Parku nebo Terminátora 2, kde se počítačové vizuální efekty postupně začínaly výrazněji uplatňovat. Stallone doslova říká, že má tušení, že se jednou díky počítačům budou ve filmech objevovat herci, kteří jsou třeba padesát let mrtví. Je vidět, že měl přehled o technologiích a naopak si nedělal iluze o tom, že by se Hollywood zalekl etických aspektů. Tady jsou Stallonova slova:
Foto: Soudce Dredd (Cinergi Pictures Entertainment)
Zdroj: Sylvester Stallone
