Hned v úvodu se přiznám, že jsem se na Pád Bílého domu těšil jako málokdo. Navíc patřím k divákům, kteří jsou schopni překousnout nějakou tu dějovou těžkopádnost a rozumná nadsázka jim nedělá větších problémů. Ani ve snu by mě však nenapadlo, jaký slepenec dokáže vyplodit člověk, jenž je zodpovědný za Střelce na útěku a Training Day. Největší problém je tom, že extrémně krvavý a místy naprosto absurdní akční výplach se bere úplně vážně, což je mnohdy úsměvné. Bohužel, to asi nebyl tvůrčí záměr.
Všechno se točí kolem obsazení Bílého domu severokorejskou paramilitární skupinou teroristů, kterým se nelíbí, jak to vypadá u nich doma. A vina padá na Spojené státy, jimž je o hlavu omlácena nejen válka v Koreji (1950-1953), ale rovněž kapitalistické vykořisťování zbytku světa a sebestřednost v rámci mezinárodního systému. Zjednodušené a velmi povrchní, leč když se podíváte, co se na Korejském poloostrově právě děje, tak o to více zamrazí nad hloupoučkou scenáristickou vykastrovaností. Ostatně dvojice scénáristů, Creighton Rothenberger a Katrin Benedikt, zřejmě těsně před začátkem psaní dostala ránu do hlavy, neboť něco tak tupého a slabomyslného jsem dlouho neviděl. První zjištěním tedy je, že u Pádu Bílého domu je třeba výrazně snížit mozkovou činnost, jinak se návštěva kina změní v utrpení.
Děj se ubírá jasně načrtnout cestou. Agrese je úspěšná a za třináct minut mají útočníci pod kontrolou politické centrum Spojených států, včetně prezidenta v podání nevýrazného Aarona Eckharta, ministryně obrany a dalších členů vlády. V průběhu brutálního obsazování vládní budovy jsou postupně ničeny dominantní symboly americké historie. Vidíme rozstřílenou vlajku, hořící Bílý dům a rozbouraný Washingtonův monument. Antoine Fuqua kašle na 11. září 2001 a testuje americké diváky, kam až ho nechají zajít při demolici jejich donedávna "nedotknutelného království". Vše by padouchům hrálo do karet, kdyby nebylo Gerarda Butlera, bývalého člena prezidentovy ochranky, jenž byl odejit po tragické smrti první dámy. Nyní sedí za stolem a hraje si s čísly na finančním oddělení. Rád by dostal druhou šanci, leč takovou výzvu si ani ve snu nepředstavoval. V průběhu úvodního masakru se mu podaří probít se na "místo činu" a hra může začít.
Ještě v polovině projekce se zdá, že by to mohla být odlehčená a efektní akční taškařice, v níž nechybí charismatický a nahláškovaný hlavní hrdina (Bruce Willis může jen tiše závidět), cool zaporák (Rick Yune je super), správná míra brutality, krve, kulek a efektů. Pak je ovšem uveden do prezidentského úřadu Morgan Freeman coby tiskový mluvčí a absurdity se začnou množit jako ryby ve vodě. Když pak přijdou únosci s požadavkem na stažení námořní flotily z Japonského moře a amerických vojsk z demilitarizované zóny ležící mezi oběma Korejemi, začnou se dít věci. Nejenže jsou naprosto samoúčelně vyvolávány hesla typu "obyvatelé blízkovýchodních zemí se radují z ponížení Spojených států", ale především jde do kopru logika rozhodovacích procesů a selský rozum jakbysmet. V poslední třetině se navíc přidá i přepálená porce amerického patriotismu, kdy občas jen nevěřícně kroutíte hlavou, co že se to právě stalo. Jeden příklad za všechny. Nekompromisně a surově zmlácená ministryně obrany - vše do detailu a explicitně ukázáno - je vláčena za vlasy skrze kaluže krve po zemi. Co myslíte, že v záchvatu bolesti zaúpí jako první? „Slibuji věrnost vlajce Spojených států amerických...“. A pak to berte vážně.
Fuqua se i v těchto případech tváří naprosto chladně a nenechává ani za mák prostoru pro nadsázku. Všichni hovoří s kamennou tváří, veškerá vyjádření jsou myšlena seriózně a rozhodnutí mají působit realisticky. Vůbec tvůrcům nepřišlo divné, že teroristé drží prezidenta v nedobytném trezoru, o čemž všichni zainteresovaní dobře vědí a dokonce to zmíní i na počátku filmu. I přesto se hlavouni rozhodnou pro útok, který je z vlastní podstaty iracionální a tak či onak by ohrozil prezidentův život, protože speciální komando by se dovnitř "nepozorovaně“ opravdu nedostalo. Celé to utrpení směřuje k rozhodnutí o vyhovění požadavkům, kdy má být doslova jeden život (prezident) vyměněn za statisíce životů (Jihokorejců). To má být to realistické poučení? Ne, znovu jen výsměch.
Snímku nelze upřít nadstandardní zábavnost, spád a vnitřní dynamiku. Butler je coby příslušník tajné služby boží, akce je přehršel, a to včetně opravdu monstrózních CGI scén. Technická stránka není špatná, ač nedostatek peněz, vzhledem k opulentní akci, je tu a tam znát. Bystré potěší i spousta "smrtonosných" pomrknutí. Alespoň čtyřikrát se mi stalo, že jsem si hned vybavil podobnou scénu s Johnem McClanem. O to víc zamrzí naprosto tristní a bezmyšlenkovitý scénář, poněvadž takto dohromady to příliš nefunguje. Není to jen akční výplach, který se nebere úplně vážně. Není to ani natolik duchapřítomné a chytré, abychom to brali vážně my – diváci. A stoprocentně se nejedná o kombinaci zdařilé akce a socio-politické kritiky dneška.
Verdikt:
Antoine Fuqua servíruje oldschoolovou kombinaci Smrtonosné pasti a Přepadení v Pacifiku, přičemž se dle vlastních slov snaží být maximálně realistický a uvěřitelný. Pokud si myslí, že uspěl, tak s ním není něco v pořádku, neboť Pád Bílého domu nemá s realitou absolutně nic společného. Sice je to nadmíru zábavné a zručně natočenou akcí napěchované, ale současně se to bere nesmírně vážně ve chvílích, které jsou totálně absurdní. Extrémně nevyrovnaný snímek drží nad vodou akční sekvence, sympaťák Butler a především schopnost diváků nebrat dění na obrazovce moc vážně. Když na tuto hru přistoupíte, budete se slušně bavit. Já jsem spíše na rozpacích.
P.S.: Abychom si srovnali "mířidla", tak uvedu, že osobně jsem snímku Smrtnosná past (5): Opět v akci napařil hodnocení 3 z 10. Anarvin byl ještě o krapet smířlivější, o čemž se můžete přesvědčit zde. Tudíž vězte, že Butlerova záchranná mise je o mnoho zábavnější a kvalitnější než podprůměrné ruské dobrodružství rodinky McClaneů.
