Pak je tu otázka autenticity. Nikdy se asi zcela nedozvíme, jak jsou jednotlivé Cohenovy „pranky“ manipulativní, jak moc jsou netušící oběti naváděné, jak moc se pracuje se střihem a vytržením věcí z kontextu. I kdybychom však uvěřili tomu, že má Sacha stoprocentně čisté svědomí a za všech okolností nechá na svých terčích, zda se samy zdiskreditují, pořád je tu ještě jedna zásadní potíž.
Cohen už je svými eskapádami extrémně známý. Borata musí poznat každý druhý, a když si vezme herec jiný převlek, většinou jde o výraznou karikaturu, která zdánlivě musí budit podezření (zvlášť když jsou poblíž neskrývané kamery). Ve filmu je navíc opravdu velké množství scén, které jsou nade vší pochybnost inscenované. V tu chvíli začíná být poměrně těžké uvěřit tomu, že jiné nejsou. Někteří lidé totiž mají reakci na Cohenovy těžce nekorektní poznámky až příliš dokonalou (dokonale příšernou). A nejsložitější je to v momentech, kdy Borat vypadá jako Borat a není v jiném převleku. Opravdu se Cohenovi podařilo najít lidi, kteří jej v roce 2020 nepoznávají? Nebo máme mít radost z toho, že oběti sice chápou, že jsou součástí hry, ale autentické je alespoň jejich překvapení z toho, co dalšího ještě z Borata vypadne?
Snímek se tak celý nese v takové zvláštní atmosféře, kdy přinejmenším já osobně jsem celou dobu měl tendenci dumat nad tím, které scény jsou sehrané, a které ukazují nějakou autentickou situaci, kterou se Cohenovi povedlo zachytit. Když se přenesu přes tuhle rušivou vlastnost druhého Borata, pak je důležitou otázkou to, nakolik je snímek vlastně zábavný. Tady je jednoznačně třeba říct, že už se Sachův trik okoukal. Provokace v převlecích už jsme prostě viděli a kouzlo nového je pryč. Stejně tak už velice dobře známe postavu Borata – nevzdělaného mysogynního rasistu, který s bezelstnou přímostí miluje holokaust a v těch nejnevhodnějších momentech otevřeně rozebírá svoje pestré sexuální zvyklosti. Snímek tak do velké míry působí jako pásmo skečů, kdy některé fungují více a některé méně. A často se to odvíjí už od toho, jestli vám přijde zábavná ústřední myšlenka, na které se Cohen pokouší vtipnou (nebo šokující) situaci vystavět.
Možná trochu překvapivě je tak na celém filmu asi nejzábavnější jeho ústřední příběh. Borat udělal Kazachstánu mezinárodní ostudu, a pokud se chce vyhnout smrti, musí se vlichotit Američanům – přivézt viceprezidentu Miku Penceovi darem opici. Na cestě Borata nedobrovolně doprovází jeho dcera. Celý snímek je pak o jejich vzájemném sbližování, o tom, že oba dva zjišťují, že ženy jsou vlastně taky lidé, a že mezilidské vazby jsou možná důležitější než slepé následování politiků či tradic. Většina společných scén s dcerou Tutar (Maria Bakalova) patří ve filmu s přehledem k tomu nejvtipnějšímu, postavy prožívají charakterní vývoj a dokonce se tu a tam objeví emoce. Celý film má pak velice zábavnou konstrukci, kdy se vtipně nabaluje na skutečné světové události a dokonce nechybí závěrečné překvápko.
Verdikt
Boratovo původní kouzlo se zopakovat nepodařilo. Rozostřená hranice mezi sehranými skeči a zrealizovanými pranky je docela rozpačitá, stejně jako poněkud nejasný tvůrčí záměr. Čistě jako komedie, která si střílí z malosti, křupanství a hlouposti ve všech jejich formách, je ale Borat 2 ve finále docela fajn záležitost, která v dnešním filmovém nedostatku přijde k duhu. Bodově je to na nějakých 6-7 z deseti – slušná zábava, ze které se se však trvalka nejspíš nestane.
