Před osmi lety se dánský režisér Thomas Vinterberg etabloval na mezinárodní filmovou scénu brilantním psychologickým dramatem Hon. Snímek získal nespočet cen včetně oscarové nominace za nejlepší cizojazyčný film. Od Honu natočil další tři filmy, s kterými již takový úspěch neslavil. Nyní po dlouhých osmi letech Vinterberg znovu spojil síly s dánským rodákem Madsem Mikkelsenem a je z toho další filmová pecka, na kterou bych vás okamžitě poslal do kina. Bohužel kina jsou aktuálně zavřená, ale pokud se do konce roku ještě otevřou, tak neváhejte a běžte se podívat na Chlast. Jeden z nejlepších filmů roku by byla škoda vidět až doma.
Chlast vypráví o čtyřech středoškolských učitelích, kteří se rozhodnou ověřit teorii, že každému člověku chybí od narození půl promile alkoholu v krvi. Každý by si proto měl udržovat stabilní hladinu intoxikace, aby jeho mysl pracovala na maximum, cítil se uvolněnější a byl kreativnější. Po přečtení synopse byste mohli předpokládat, že přesně víte, jak se děj bude odvíjet. Ve filmu, kde učitelé středního věku popíjí v práci, aby zprostředkovali studentům kvalitnější a záživnější výuku, na první pohled nenabízí mnoho manévrovacího prostoru. Ovšem scénář Vinterberga a Tobiase Lindholma (Mindhunter) propojil téma alkoholu a příběhu deprimovaných učitelů středního věku nepředvídatelným způsobem a divák, ač tuší, že to s postavami nemůže skončit dobře, tak je stále udržován v napětí, co se bude dít dál.
Tvůrci dokázali jednoduchou premisu příběhu přetavit v komplexní dílo, kde je na alkohol nahlíženo z mnoha úhlů a zároveň se umně vyhýbá přiklonit se buďto na stranu odpůrců či přívrženců této oblíbené a společensky tolerované drogy. Dánové si libují v alkoholu podobně jako my Češi, díky čemuž snímek ukazuje nespočet situací, které budou tuzemským divákům nepříjemně povědomé. Jemný společenský nátlak okolí, opilecké stavy, rauše, agrese, dopady každodenního pití, prohlubující se alkoholismus, to vše je ve snímku zahrnuto, a i tak film není čistě depresivním bezvýchodným dramatem. Chlast oplývá nespočtem vtipných situací a pozitivní náladou, která zakrývá vzrůstající problémy hrdinů s jejich blízkým okolím i jimi samotnými. Ačkoli se film věnuje ožehavému tématu, tak si zachovává nadhled. Na snímku je znát, že jej dělali lidé, kteří si rádi loknou něčeho ostřejšího, což je možná jeden z důvodů, proč se ve filmu téměř nevyskytuje moralizování a apel na diváky.
Řekl bych, že váš zážitek z filmu bude velmi ovlivněn tím, jaký je váš postoj k alkoholu. Pro někoho, kdo neopovrhuje alkoholem, film přináší líbivé záběry na pití všeho druhu, které jsou natočeny vysloveně labužnicky a při sledování nejednou dostanete chuť si přihnout spolu s hrdiny. Avšak zároveň vám Chlast otevře oči v momentech, kdy se postavy musí vyrovnat se svými problémy spojenými se stále vzrůstající hladinou alkoholu v krvi. Na druhou stranu, pro odpůrce či abstinenty zážitek pravděpodobně nebude tak příjemný a silný.
Vyjma Mikkelsena, obsadil Vinterberg do ústředních rolí Thomase Bo Larsena, Larse Rantha a Magnuse Millanga. Všichni s Vinterbegrem už dříve pracovali. Larsen i Ranthe si zahráli v Honu, zatímco Millang v historickém Kursku. Všichni sice odvádí úctyhodné herecké výkony, nicméně film si pro sebe opět ukradl Mads Mikkelsen. Jeho výkon je jedním slovem neuvěřitelný. Postava Martina nabízí největší charakterní posun a je mu věnováno nejvíce prostoru, ale bez Mikkelsena, by znuděný vyhořelý učitel byl poloviční. Ani obsazení vedlejších rolí neobsahuje slabé články, a to ve filmu vystupuje mnoho mladých nezkušených herců, hrajících studenty maturitního ročníku.
O kameru se postaral Islanďan Sturla Brandth Grøvlen, jehož kamerový um mě uhranul na 50. ročníku Karlovarského filmové festivalu snímkem Berani. Grøvlen dokáže i ve filmech, kde jde především o postavy a dialogy, zaujmout záběry, nasvícením a nevšedními kamerovými úhly. I Chlast díky Grøvlenově kameře vynikne na velkém plátně, a to se snímek většinou odehrává v interiérech.
Dramatický snímek Chlast je jedním z těch filmů, na kterém musím nedokonalosti hledat, jelikož mě po zhlédnutí žádné nenapadaly. Za menší nedostatek považuji nedostatečné vykreslení zbylých tří učitelů. Divák se postupně dozvídá pár detailů z jejich života, ale u každého zmínky o minulosti či rodinné situaci jsou pouze naťuknuty, a proto jsem se do nich nedokázal tolik vcítit. Kromě postavy Martina nemá divák šanci ostatní postavy poznat do hloubky a soucítit s nimi. Další maličkostí je to, že film nahlíží na alkohol především z pohledu postav středního věku, a to i přesto, že se několikrát nabízela paralela s tím, jak vnímají alkohol studenti. Ve filmu se divák dozví, že celá maturitní třída chodí každý týden pravidelně pít, konají se opilecké závody a při slavení maturity se lije ve velkém. Avšak porovnání přístupu dospívající generace a životem sešlehaných pedagogů k alkoholu a případným společenským dopadům se snímek vyhýbá.
Chlast je famózním dramatem a současně celistvým pohledem na naši společnost, ve které lidé kroutí hlavou spíše nad tím, když někdo nepije než naopak. Film nahlíží na alkohol z mnoha úhlů. Je alkohol zrádnou drogou, jež bezútěšně ničí lidské životy, či blahodárným pomocníkem, díky kterému se uvolníte a prožijete každodenní chvilky plnými doušky? Chlast stejně jako alkohol ukrývá mnoho tváří a je jen na vás, kterou po projekci přijmete za svou.
