Bývalé cukrářce Paulette pomalu táhne na osmdesátku, ale místo toho, aby si užívala francouzského důchodu, se na ní valí jeden problém za druhým. Milovaný manžel Francis se upil k smrti, její cukrárna zkrachovala a místo ní tam teď sídlí čínská restaurace. Její dcera se vdala za černocha, kamarádky žijící v domově důchodců pomalu propadají Alzheimerovi a Paulette sama bydlí na panelákovém sídlišti plném zlodějíčků, dealerů a dalších podivných existencí. Není divu, že se z ní stala pěkně zapšklá a cynická babka, která nesnáší všechno a všechny. Ale aby toho nebylo málo, tak k ní jednoho dne do bytu napochodují exekutoři, protože už několik let neplatí složenky. V tu chvíli Paulette pochopí, že takhle uboze živořit už dál zkrátka nemůže. Když se od svého černošského zetě-policisty dozví, jak velké peníze se točí v obchodu s drogami, tak se rozhodne svou tíživou životní situaci vyřešit tím, že si z tohohle koláče taky trochu ukrojí.
Je vám tento námět povědomý? Není divu, na první pohled připomíná starší anglický film Bílá vdova nebo americké seriály Tráva či Perníkový táta. Všechna tato díla ozvláštňují mafiánský žánr o „nepravděpodobného hrdinu“, který začne vyrábět/prodávat drogy (středoškolský učitel v Perníkovém tátovi nebo ovdovělá matka v Trávě) a staví především na jeho konfrontaci s drsným drogovým prostředím, do kterého se naprosto nehodí. Současná francouzská kinematografie často přebírá hollywoodské motivy a postupy, které různě obměňuje, paroduje a upravuje pro vkus svého domácího publika, a nejinak je tomu v případě Hašišbáby. 
Co tedy můžeme čekat od tohoto příspěvku do subžánru „dealerů-amatérů“? Především pořádnou dávku černého humoru a politické nekorektnosti. Stylisticky se ale jedná o velmi tradičně vystavěný film, který příliš nevybočuje ze schématu klasického Hollywoodu.
Film je jednoznačně definován jako komedie, není to mafiánské drama, takže i když dojde na zbraně, divák se nemusí bát, že by někdo došel k úhoně. Přesto se film po celou stopáž nese v relativně realistickém a uvěřitelném duchu, avšak jednotlivé eskapády postupně sklouzávají do čím dál většího extrému, jako by tvůrci zkoušeli, co všechno divák ještě zkousne. Příběh postupuje zcela realisticky, logicky, kauzálně, ale přesto jsme zanedlouho svědky toho, jak Paulette se svými neortodoxními postupy stoupá v mafiánské hierarchii stále výš, což si lze ve skutečnosti jen stěží představit, a záhy se na sebe vrší jedna šílená situace za druhou. Funguje to ale skvěle jako nadsázka a částečně snad i parodie na klasické mafiánské filmy, jako je Zjizvená tvář nebo Casino, což je zásluhou především režiséra Jérôme Enrica, který obratně balancuje na hraně realističnosti a naprostého absurdna.
Asi nejzajímavější je zamyslet se nad tím, co tento snímek vyjadřuje o postoji naší společnosti k drogám. Film k nim zaujímá poměrně ambivalentní přístup – sice oceňuje práci policie při zátazích na drobné dealery, ale na druhou stranu systém coffee shopů známý z Nizozemí jednoznačně schvaluje a proti užívání a prodeji „měkkých drog“ vlastně nic nemá, dokonce i v podání téměř osmdesátileté Paulette. To, že je Paulette i ve svém pokročilém věku aktivní a činorodá, zejména v kontrastu s tím, jak „uvadají“ a ze dne na den přežívají její kamarádky z domova důchodců, je dokonce prezentováno jednoznačně pozitivně. Film v důsledku funguje jako oslava aktivního stáří, byť v tomto případě je toho v nadsázce dosaženo prodáváním hašiše. Přes veškerou chválu, zejména na účet 
režisérových schopností, je nutné zmínit i to, že postavy jsou spíše dvourozměrné a že ačkoliv si divák nikdy nemůže být jistý, co se stane v další scéně a jak film vlastně skončí, samotná Paulette projde dost předvídatelným až stereotypním vývojem.
A nakonec si neodpustím ještě jednu drobnou poznámku: u podobných „malých“ až nenápadných filmů vždy přemýšlím o tom, jak to, že podobné snímky nevznikají i u nás. Zrovna v případě Hašišbáby by to na první pohled nemusel být problém: nízký rozpočet, několik málo herců starší generace, panelákové sídliště – toho je v České republice dost. Vzápětí si ale uvědomím, že i takto malý a nenápadný film obsahuje hned několik prvků, které tady prostě natočit neumíme. Například vztah k imigrantům/menšinám, který hraje v Hašišbábě významnou roli, je v české kinematografii zatím zastoupen možná tak hloupou a rasistickou trilogií Bastardi. Stejně tak problémy stáří se v naší kinematografii nějak nedaří podat ve správném poměru nadhledu a vážnosti. Co se týče užívání drog či kritiky sociálních poměrů, tak ani na to si čeští filmaři příliš netroufají. Ale zdaleka největší problém by byl asi se situační komikou, která v české kinematografii prakticky neexistuje.
Verdikt
Hašišbába je film s okouzlující hrdinkou a lehce rozpolcenou morálkou (což rozhodně není výtka). Snímek funguje jako kritika sociálních poměrů, života důchodců a živoření na sídlišti a postoje k imigrantům, ale kromě toho obsahuje také skvěle fungující humor – zkrátka se jedná především o vydařenou komedii!
