Je to už takový trend hovořit o filmech Tima Burtona jako o poctách „těm starým filmům“. Jako by to byla určitá výmluva nebo snaha najít na nich přece jenom nějaký ten punc kvality. Věřte, že bych tentokrát milerád tuhle otřepanou frázi použil, nejlépe nakonec jako takovou klasickou Burtonovskou tečku. Bohužel jí ale musím začít, protože nic jiného už v tomhle černobílém animáku není.
Disney po necelých třiceti letech oživil oživování mrtvého pejska Sparkyho, pro které byl paradoxně mladý animátor Burton v roce 1984 ze studia vyhozen. Příběhová kostra zůstává v podstatě stejná, to znamená, že všechno, co si pamatujete z originálu, naleznete v nějaké podobě i v tomto filmu. Mladý chlapec Viktor se těžce vyrovnává se ztrátou svého milovaného domácího mazlíčka, a proto místo posledního sbohem využije přírodovědných školních znalostí a ve Frankesteinovském duchu se pokusí hafana oživit. Dílo se vydaří a ne nadarmo přiláká pozornost Viktorových spolužáků, které by takový revoluční pokus mohl ohrozit v chystané vědecké soutěži.
Hlavní rozdíl, který odlišuje tento film od jeho předchůdce, je samotná změna média. Od hraného filmu se totiž přesouváme k animaci, a jelikož se jedná o Tima Burtona, tak je to animace pookénková. Minulý rok jsme mohli vidět ještě další dva filmy podobného ražení a tak záleží pouze na divákovi, zda preferuje spíše preciznost Aardmanův Pirátech, neustálý pohyb Normana a duchů nebo černobílé retro Frankenweenieho. Ten se sice původně natáčel s klasickými barevnými postavičkami, černobílé převedení však rozhodně neměnit. Nejenom, že odlišuje film od většinové animované produkce, ale hlavně ho odlišuje od Mrtvé nevěsty, jelikož jsou si snímky stylizací už tak dost podobné.
Hlavní problém bohužel nastává někdy v polovině filmu, kdy se animace doslova vyčerpá. Postavičky mají neustále vykulené oči, v některých případech se nedá vůbec odhadnout jejich mimika (nevíte, jestli je Viktorova maminka vyděšená nebo se raduje) a divák si začne postupně všímat, že to vlastně není tak čisté a vypiplané jako se na první pohled zdálo, což u stop motion filmů, které jsou primárně hodně detailní, zaráží. Navíc Frankenweenie není retro v tom smyslu, že by byl natáčen políčko po políčku kamerou, používá se tady jako všude klasická zrcadlovka. A z té jsou všechny ty ďolíčky, mizející vlasy a překrývající se ústa znát.
Burtonovu estetiku si ale přesto můžeme s odřenýma ušima odškrtnout, na tu se všehovšudy dá, alespoň těch prvních 45 minut, spolehnout. Jak je to ale s vyprávěním a celkovým tónem filmu? Bohužel je to znovu ta klasická pocta starým hororům, která režisérskému jménu jako je Burton podráží tento rok pořádně nohy (viz naše nevalná spokojenost s Temnými stíny). Původní třicetiminutovka z roku 1984 ještě držela tak nějak po kopě a dát jí už tenkrát „současný“ vzhled, dodnes kraluje v žebříčcích všem pixarovkám. Celovečerák takový bohužel není.
Frankenweenie je určitě příhodná látka, do které si může Tim pod záminkou obdivu nasázet svoje oblíbené godzilly, vlkodlaky, mumie a další potvory. Ještě lepší by ta látka ale byla pro komornější horůrek s pečlivě budovaným napětím a jednou příšerou, co na nás čeká někde za rohem, a my netušíme, kdy vyskočí. Správný žánrový film prostě potřebuje záporáka nebo jakoukoliv formu zla už od prvních minut. A když právě záporáka nemá, tak musí mít alespoň cíle nebo fungující nastíněné konflikty. A to ani nemluvím o motivaci nebo charakterizaci postav (Viktor má jen rád svého psa a jeho spolužačka Elsa je pro změnu prostě divná).
Místo toho, aby byl tedy Frankenweenie pouze „based on original idea“ s novým příběhem, tak je původním filmem z obou stran rámovaný. Doprostřed se pak hodí malý útok příšer na město, aby se děti vyblbly a cinefilové mohli hádat, co a kdo se právě cituje. Než potom zjistíte, kde se to zlomilo a z filmu se stal kreslený Cloverfield, než zjistíte, které monstrum je zlé, kde se tam vůbec vzalo, a než zjistíte, kdo je teď v ohrožení a kdo zachraňuje koho, už běží titulky.
Přes všechny výhrady by se dal Frankenweenie označit za dobrý film, jen kdyby měl alespoň nějaké to srdce, a nebyl pouhým výrobkem kamuflovaným tradičními Burtonovými trademarky, tedy stop motion animací (tu má přeci Burton rád), černobílými filmy (ty má přece Burton rád), horory (ty má přeci Burton rád) a Elfmanovou dvacátou variací na 50. léta (ty má přeci Burton taky rád, tak to nemůže dopadnout zle). Je to jako jíst 30 let rohlík s kaviárem a myslet si, že to bude i v roce 2012 úžasnou delikatesou. Ne, po těch všech letech je to prostě monotónní normální jídlo a takových každá kuchyně vytvoří do roka tucty. Myslím, že to celé nádherně vystihuje filmový dialog s panem učitelem Rzykruskim, který právě hlavního hrdinu naučil klíčový vztah mezi sílou elektřiny a mrtvolami, kdy malý Victor říká: „Poprvé jsem měl ten svůj experiment hrozně rád, ale podruhé mě to nebavilo a chtěl jsem to mít co nejrychleji za sebou.“
Verdikt
Další Burtonova „pocta těm starým filmům“. První blesk jí ještě dá energii na nějakých 45 minut, ale další scenáristická dobíjení už jenom naplňují povinnou stopáž a celé to začne až příliš rychle zapáchat.
