Recenze: Jmenuji se Oliver Tate

Většina recenzí na Olivera Tatea nejspíš začne tím, že ji jako svůj debut natočil herec Richard Ayoade, známý jako Moss ze seriálu IT Crowd. Což je pochopitelné, protože britské sitcomy se u nás všeobecně těší ohromné popularitě. Na druhou stranu si nejsem jistý, zda tomu přikládat větší význam. Nějakou zásadní spojitost s IT Crowd ve filmu nenajdete (obojí je nesmírně vtipné, ale to je tak všechno) a mimo seriál se o Richarda nějak podrobněji zajímá asi málokterý náš čtenář. Jako daleko zajímavější lze vnímat skutečnost, že Oliver Tate má mnoho společného se Scottem Pilgrimem, jedním z nejlepších filmů loňského roku.

Jasně, Scott Pilgrim měl v sobě spoustu akce a stál desítky milionů dolarů, ale ta podobnost je zakořeněná podstatně hlouběji. Oba filmy vyprávějí o mladých sobcích, posedlých svým vlastním obrazem, přímo či nepřímo tedy o omladině dnešních dnů. Podobně jako Scott se Oliver snaží životem proklouznout s pokud možno minimální vynaloženou snahou, neustále řeší, jak ho vnímá jeho okolí a návdavkem všechno komentuje ve vnitřních monolozích. Bez těch se Pilgrim sice obešel, ale podobnou literární úchylkou si Michael Cera prošel prozměnu v Mládí v hajzlu. On vůbec kdyby se Tate natáčel v Americe, hrál by ho stoprocentně Cera, jeho herecká podobnost s Craigem Robertsem je do očí bijící. K tomu si připočtěte nekompromisní smysl pro humor, neustálé popkulturní referenec, povedený písničkový soundtrack a neortodoxní vyprávěčský přístup a máte před sebou Scotta Pilgrima bez nadpřirozených elementů.

Sbalit holku a dát rodiče zase dohromady je fuška

Příběh snímku vypráví o strastech a slastech dospívání patnáctiletého chlapce a ač seodehrává někdy v osmdesátkách poměrně hezky ilustruje omladinu facebookového a blogískového věku. Oliver si v hlavě neustále analyzuje veškeré svoje počínání a někdy si dokonce představuje, že každý jeho krok sleduje filmový štáb (V tom je jistá podobnost s dalším popkulturním fenoménem - se sociálně nezpůsobilým Abedem z výborného seriálu Community. Abed nechápe reálné sociální vazby a veškeré dění kolem sebe si násilně dosazuje do vzorců filmových klišé, která naopak zná velice dobře) a podle toho se také snaží chovat patřičně teatrálně. Jedním z důležitých kroků k dosažení společenské prestiže je pak dobytí dívky.

Nakrucováním a podlézáním se mu podaří vetřít do přízně Jordany Bevanové, kterou si jako milostný objekt zvolí (příznačně) z toho důvodu, že na ní podle svých slov nejspíš má. Postupně ale laciná póza přeroste v něco hlubšího a zásadním dramatem filmu se nakonec stává otázka, zda její srdce definitivně získá, nebo nikoliv. Což je další paralela se Scottem Pilgrimem – toho ze sebestředné apatie dokázala také vykořenit pouze síla lásky. Zatímco ale Scott k poznání dospěl díky stylizovaným akčním soubojům, Oliver nahlédne svou mizérii skrze rozpadající se vztah svých rodičů, který se ve druhém plánu snaží zachránit.

Všechny společenské komentáře a meditace nad naší potřebou kvalitních mezilidských pout si ale plně vychutnáte až při zpětném zamyšlení. Přímo během filmu vaši pozornost bude poutat především osobitá kamera, chytrá režie a neuvěřitelná porce humoru. Což je bohužel problém. Na odlehčenou atmosféru, kdy vtip střídá vtip, si rychle zvyknete, takže je potom mírným šokem, když zhruba ve třetí čtvrtině přijde jisté zklidnění, zvážnění a dávka melancholie. Chápu, že to film potřeboval kvůli dramatické výstavbě a zintenzivnění finále, ale to nemění nic na tom, že má část filmu oproti zbytku úplně jinou atmosféru a působí tak nějak nepatřičně. Chvílemi snímek téměř nudí. Humor i svébytný vypravěčeský styl sice pořád zůstávají, ale buď se přejedly anebo už zkrátka nejsou tak povedené, jako v raketovém úvodu. Zpátky nahoru film vytáhne až relativně slušné finále, které ale také mohlo být o chloupek dotaženější.

Verdikt

To ale neznamená, že by nevydařená část celý snímek odsoudila k neúspěchu. Je sice škoda, že z potenciálně kultovního filmu je tak "jen" více než slušný debut, ale první půlka je opravdu vypilovaná a lehce utahané melancholičtější pasáže se přežít dají. Filmů o naší generaci (ve spojení s retrofilmem to zní strašně divně, ale ten film je opravdu strašně současný) není nikdy dost a pokud jste fanoušky sebeanalytických teenagerů (Igby, Charlie Bartlett, Juno...), Oliver Tate je určený právě vám. A ostatní si užijí minimálně výborné herce a poctivou porci kousavého humoru.