Příspěvek byl původně vydaný 13.12. 2019, u příležitosti Vánoc si jej připomínáme.
Všichni jsme si už zvykli, že kolem Vánoc se v kinech tradičně objevují romantické komedie, které nám mají připomenout ty správné rodinné a životní hodnoty. V centru dění klasicky bývá láska a zejména od dob legendární Lásky nebeské se velice často pracuje s konceptem "lásky v mnoho podobách", tedy mozaikovitého vyprávění, kde se osudy postav nakonec "nečekaně" střetnou. Takhle z hlavy mě vyjma Curtisova majstrštyku napadá třeba trošku starší Dárek z lásky, Prázdniny, nevánoční Až tak moc tě nežere nebo třeba Šťastný Nový rok (s velkým "N").
Králem subžánru, ač kvalita posledních počinů rozhodně haprovala, byl dnes již zesnulý newyorský rodák Garry Marshall (Na sv. Valentýna, Svátek matek). Zmíněnými snímky se bezesporu inspirovali i tvůrci Šťastného nového roku, tedy scenáristka Adriana Kronerová a mladý režisér Jakub Kroner. Bohužel, propagace typu "láska má mnoho podob a nakonec si každého najde" nedělá z filmu samotného biják romantický, oduševnělý či vtipný. A dle mého soudu je to maličko problém, když "romantická komedie" není romantická a ani moc komedie.
Kde se stala chyba? Těžko soudit, ale začněme od naprosto tuctového, slaboduchého a nefunkčního scénáře, který je na úrovní té nejlacinější a nejhloupější seriálové tvorby kterékoliv z českých nebo slovenských televizí. Snímek začíná těsně před Vánocemi a končí silvestrovskou nocí. Vše podstatné se odehrává v lyžařského resortu ve Vysokých Tatrách, tudíž alespoň záběry na krásné vysokohorské scenérie občas pohladí na duši. V centru dění je čtveřice kamarádek, které vyrážejí na každoroční lyžovačku. Jedna je čerstvě po ošklivém rozchodu, druhá má za muže zoufale nejistého majitele onoho hotelu, třetí musí být přirozeně rozvedená a čtvrtá je bezmezně zamilovaná do svého manžela, který má ovšem problém udržet v hlavě byť i tu největší trivialitu (jako třeba vyzvednutí vlastní dcery).
Nečekejte však propracované charaktery, nýbrž buď absolutně nezajímavé tuctovky nebo karikatury. Není tudíž vina Táni Pauhofové, Antónie Liškové, Gabriely Marcinkové a Zuzany Norisové, že působí křečovitě a mnohdy nepřirozeně. Ony prostě a jednoduše nemají co hrát. Na nějaké hlubší motivace a seznámení se s kontextem rovnou zapomeňte. Žádný takový pokus neproběhne, snad vyjma postavy ztvárněné Emílií Vašáryovou, takže si divák těžko hledá k hrdinkám i hrdinům cestu. A když přikvačí generalizace typu: "Holky, je mi to líto, ale musíme vyrazit na nákupy!!!" Dámy začnou ječet a vyrazí do hadrárny nakupovat nové modely, člověk si říká, že tohle si mohli tvůrci odpustit.
A bylo by toho víc. Komediální složka snímku se zřejmě ztratila někde v zasněžených lesích, neboť drtivá většina pokusů o vtip či gag selhává. Fakt mi není jasné, proč by mělo být vtipné dělat si trapnou legraci z Maďarů a Číňanů. Jestli někomu přijde humorná hláška "ty šikmooké čínské kurvy!" (kontext opravdu není důležitý, leč tenhle slovní klenot padne hned několikrát), pak se návštěva kina může vyplatit. Máte-li ovšem trošku vyšší nároky a neopodstatněné nadávání vám přijde spíše trapné, příliš se nepobavíte a tutově se moc nezasmějete.
Tu a tam se někdo opije a spadne na lyžích. Jindy se z alkoholového opojení vyklube neskutečně trapná a předimenzovaná scéna hledání správného hotelového pokoje, u níž jsem měl chuť zvednout se a jít si strčit hlavu do záchodu. Není těžké domyslet si, proč humor cílí na první signální. Slabý scénář, mdlé postavy a nulová chemie neposkytují prostor pro chytrý kontextuální humor a vtipnou pointu. Člověk se přece u romantické komedie nemusí pokaždé popadat za břicho a mlátit se při tom hlavou o sedadlo před ním. Takových scén, těch neprvoplánových a neagresivních, obsahuje Šťastný nový rok pramálo.
