Z trojice hororů, která byla na podzim uvedena do kin, působil Silent Hill 3D: Relevation nejambicióznějším dojmem. Dnes už víme, že v případě Kletby z temnot šlo o nezajímavou rutinu a ze Sinistra naopak hrozí dlouhodobé trauma a averze k dětem. Jak v porovnání s nimi dopadlo pokračování adaptace jedné z nejlepších hororových her současnosti?
Heather (neboli Sharon, deset let po událostech z prvního filmu) cestuje se svým poněkud paranoidním otcem Christopherem (Sean Bean) z místa na místo a snaží se nezbláznit z čím dál intenzivnějších nočních můr. Jednoho dne se vrátí domů a namísto otce na ni čeká výmluvný vzkaz načmáraný na zeď: Přijeď do Silent Hillu. Jméno toho města Heather už nějaký ten čas pronásleduje ve snech i bdění. A právě táta ji vždycky varoval, aby tam nikdy nevkročila. Heather má před sebou tudíž jedinou logickou volbu: jet do Silent Hillu. A jelikož neumí řídit, odvézt ji musí neodbytný mladík jménem Vincent (Kit Harington) se kterým se před pár hodinami poznala.
Ač se první Silent Hill netěší jednoznačně příznivému hodnocení, přesto jej spousta lidí považuje za jednu z nejlepších videoherních adaptací a v rámci hororového žánru funguje více než uspokojivě. Christophe Gans (který předtím natočil atmosférické Bratrstvo vlků) dokázal navzdory malým očekáváním zahrát poměrně dost muziky. Tržby sice nebyly nijak slavné, ale film se zaplatil a práva k takové sérii se prostě nezahazují. Návrat do prokletého města je tentokrát v režii Michaela J. Basseta, který před třemi lety zabodoval Solomonem Kanem, přesto Silent Hill 3D: Relevation bohužel trpí hned několika neduhy nepovedených sequelů.
Prvním z nich je pravidlo, že toho musíte ukázat víc. Víc příšer, lokací, postav, lekaček, hnusu a strachu. Jenže u atmosférického hororu, kterým by měl Silent Hill v první řadě být, zkrátka nejde hned během prvních tří minut vytáhnout nejděsivější trumfy. Jejich kouzlo by totiž mělo spočívat v úspornosti a dobrém načasování. Vždycky nás totiž bude víc děsit to, co příliš dobře neznáme. Právě zbytečná recyklace určitých symbolů Silent Hillu filmu hodně škodí. Když se totiž na plátně objevují opakovaně, ztrácejí své kouzlo. Navíc tentokrát nenavštěvujeme pouze dvě dimenze, tak jako ve hře nebo minulém filmu, ale hlavní hrdinka má noční můry i během dne což častokrát vyústí ve zmatek nebo poměrně lacinou a nedůstojnou lekačku.
A nejde pouze o divoké sny a příšery. Ono je velmi chaotické celé. Scénář hrdinům předepisuje co nejvíc pohybu z dimenze do dimenze a z místa na místo bez nějakého jasnějšího impulzu a to celé ještě za doprovodu snad těch nejstupidnějších dialogů, co jsme letos mohli v kině slyšet. Nevýrazná romantická linie výsledku už ani moc uškodit nemůže. Pokračování Silent Hillu je namířeno především na mladší, lekaček chtivé diváky. Odpovídá tomu nejen zbytečně exhibicionistický scénář, podivné a otravné vysvětlovačky, ale především naprosto nelogické a katastrofálně zmršené finále. Někomu možná bude stačit, že se vrcholem filmu stal souboj Pyramida a Hellraiser Lady, ale když se nad tím trošku zamyslíte, naprosto to nedává smysl a o uspokojivém završení příběhu si tak můžete pouze nechat zdát. A závěrečná snaha o to, aby si fanoušci původní videohry přišli třeba jen trochu na své, působí docela nuceně.
Hlavní aktéři, Heather v poměrně slušném podání Adelaide Clements a ukňučený Kit Harington (ve Hře o trůny sice kňučí taky, ale tam alespoň občas někoho rozseká mečem), jsou na plátně po většinu času a nebýt těch děsivých dialogů, docela by jim to klapalo. Jenže takhle nemají kde brát. Sean Bean se objeví na chvíli a pak už nám zbývá pouze jedno cameo (parodující Malcolm McDowell) a k naprosto otřesná Carrie-Anne Moss coby vůdkyně kultu.
Zatímco Gans si v prvním díle vystačil spíše s praktickými triky, výbornými maskéry a kreativní výpravou, jeho kolega Basset se bohužel spoléhá pouze na CGI. A to je opravdu skoro všude. Často je navíc dost špatné a zbytečné. Přimyslete si k tomu ještě klasicky ztmavený obraz kvůli 3D brýlím a vyjde vám docela slušný digitální maglajz. Ve scéně v nákupním středisku, kdy má Heather jednu ze svých denních můr, jsem sice postřehla jistou snahu o to, aby se barvy nějakým způsobem vyvážily a zvýraznily právě kvůli 3D, ale z nadějného očekávání mne vyléčila hned první procházka po temné dimenzi.
Verdikt
Silent Hill 3D: Relevation je film zamořený všemožnými sequelovými neduhy. Scénář nevypráví příběh, nýbrž plní úlohu průvodce pár opravdu nepěknými lokacemi. Herci jsou nuceni vysvětlovat a objasňovat do vyčerpání, nebo naopak pronášet moudra o všudypřítomné temnotě. Navrch je tu hromada zbytečných triků, laciných lekaček a extratmavého 3D. Co víc si přát...
