Policejní tématika je v hollywoodských filmech hojně využívána a režisér David Ayer se právě v tomto koutu filmové tvorby cítí jako ryba ve vodě. Však se jedná o člověka, jenž napsal scénář k hitovce Training Day a režíroval snímky jako Drsný časy (včetně scénáře) a Street Kings. Jeho posledním počinem je dramatický thriller Patrola, v němž se osobitý a zručný režisér snaží zasadit povolání policisty do obecnějšího kontextu. Dává nám nahlédnout nejen do profesního života dvou relativně sympatických losangeleských policistů, ale i do jejich soukromí, a především detailně zkoumá proměny jejich osobností v závislosti na vnějších okolnostech a dění kolem nich.
Kdo by čekal všední a obyčejné vyprávění o osudech dvojice strážníků Brian Taylor (Jake Gyllenhaal) a Mike Zavala (Michael Peña), ten bude celkem překvapen neortodoxním Ayerovým přístupem. V prvé řadě se jedná o formu, jež malinko vítězí na obsahem, leč v této podobě je nesymetrie akceptovatelná. Snímek je sondou do života policistů v nestabilní čtvrti Los Angeles, kde dominují černošské a mexické gangy, drogy nebo zbraně si koupíte na každém rohu a uniforma toho zas tak moc neznamená. Naši hrdinové mají to štěstí, možná spíše smůlu, že se zapletou s překupníky a zabijáky toho nejhrubšího zrna. Hlavním tématem Patroly ovšem není vyšetřování nějakého případu, ale fenomén služby.
Služba je pro ústřední duo vším, ač závazné a zákonné normy nejsou nic neporušitelného a svatého. Ostatně ve světe, v němž se příběh odehrává, musíte být hodně flexibilní, abyste vůbec přežili. To není žádné alibi, pouze to jasně dokládá fakt, že účel světí prostředky. Často se tak uniformování strážci pořádku chovají velmi podobně jako ti, proti kterým bojují. Morální kompas jim sice funguje na výbornou, ale jejich mentální a psychická nedospělost jim snažení notně ztěžuje. Očividná snaha o realističnost a autentičnost je největší zbraní v rukou tvůrce, jenž nechce nikomu mazat med kolem huby. Společenský kontext a tamější neradostné socio-ekonomické vyhlídky Ayer velmi barvitě ilustruje všudypřítomnou vulgaritou, ať už jde o mluvu či jiné druhy sociální interakce. Drtivá kadence slova "fuck" v kombinaci s losangeleským slangem vám jasně napovídá, že tady se o žádnou idylku nejedná.
Celý materiál je koncipován spíše jako výběr z deníku policejních kolegů z L.A., v němž naleznete profesní zdary i nezdary, osobní úspěchy a další důležité životní milníky. Vyprávění tudíž působí malinko roztříštěně, avšak pokud častým změnám tempa a perspektivy dáte šanci, určitě vás snímek po chvíli zcela pohltí. Mix výtečně zachycené akce, šedi každodenní rutiny, občas nemístně drsného humoru a psychologického dramatu směřuje k ďábelskému a strhujícímu finále, které je vygradované až na půdu. Z hlediska obsahu lze kritizovat zejména způsob, jakým jsou zpracovány příhody ze soukromého života. Ač je tato dimenze upozaděna, čekal bych, že bude vhodně doplňovat právě policejní perspektivu, což se bohužel neděje. Intimní střípky jsou rozházeny velmi ledabyle a zpracovány podstatně méně kreativně. Ani vedlejší postavy nemají příliš prostoru, tudíž například z talentované Anny Kendrick je pouze pohledný přívěšek. Na druhou stranu je pravdou, že stereotypních a konzervati
vních vztahových klišé a dialogů se i tak dočkáme, ale velmi často je hned v další scéně onen odlehčený nádech spolehlivě spláchnut přívalem štiplavého a sarkastického humoru, případně utopen v krvavé každodennosti ústředního dua.
Výrazně pozitivním faktorem je vizuální stránka filmu. Kombinace klasické perspektivy, snímání z ruky a POV (point of view) záběrů, kdy se na dění díváte přímo očima dané postavy, je osvěžujícím koktejlem, jenž vás ihned vtáhne do akce. Realita tak působí surově, nekompromisně a štiplavě. Stejně tak dialogy jsou vcelku přirozené, což je dáno i bezprostředním a otevřeným přístupem obou hrdinů. Občas se sice stane, že kamera je trošku epileptická, ale zpravidla to odpovídá situaci a diváka to nijak výrazně nelimituje. Zarputilý zastánci tradičního stylu snímání by se však měli mít na pozoru, jelikož dynamická a technicky skvěle zpracovaná Patrola v tomto smyslu nehraje podle tradičních not.
Verdikt
David Ayer se nebojí vstoupit znovu do stejné řeky a opětovně se nás snaží přesvědčit o tom, že i policisté jsou jen lidé. Divákovi předkládá technicky prvotřídní akční nášup, který je tu a tam doplněn prvky psychologického dramatu. Je pouze škoda, že ve výsledku souhra obou rovin občas zaskřípe. Není však důvod nechat si tuhle relativně jednoduchou, syrovou a bezprostřední sondu do života strážců zákona nechat ujít, neboť celkově se jedná o podařenou a zábavnou záležitost, v níž herecky excelují Gyllenhaal a Peña.
P.S.: Milovníci subžánru policejních dramat budou obzvláště spokojeni.
