Do kin tento týden vstupuje novinka Douga Limana s názvem Fair Game, jež je dalším ze zástupců (sub)žánru politických thrillerů. Už vůbec definice, co politický thriller je, potažmo který film za něj můžeme považovat a který ne, by si možná zasloužila celou samostatnou úvahu. Asi nejběžnější vymezení subžánru říká, že politický thriller je „snímek, jenž se odehrává na pozadí současných (potažmo nedávných) politických událostí či se k nim vyjadřuje“. Klíčovým je přitom slovíčko „současných“, což si můžeme osvětlit na následujícím případu: tři roky stará Valkýra Bryana Singera se odehrává na pozadí druhé světové války (tedy jedné z nejvýznamnějších politických událostí minulého století), konkrétně pak přímo v nacistickém Německu. Místo přídomku „politický“ se však v charakteristice filmu uvádí slovíčko „historický“, jednoduše proto, že od tohoto globálního konfliktu už uběhlo více jak šest dekád a aktuální politická témata leží někde úplně jinde.
Mistr hororu… nebo rafinovaného thrilleru?
Svou pouť politickými thrillery začneme právě v období, kdy se svět vzpamatovával z druhé světové války a filmaři do tohoto žánru pomalu začínali pronikat. Za nejdůležitějšího politického tvůrce 40. let můžeme považovat Alfreda Hitchcocka (což platí i u let padesátých, v „šedesátkách“ se už žánru věnoval pouze okrajově). Hitchcock se k tématu druhé světové vyjádřil už v roce 1942 (tedy stále během trvání konfliktu) snímkem Sabotér, ovšem vyložený zářez do žánru u
činil až o čtyři roky později thrillerem Pověstný muž, ve kterém Ingrid Bergmanová hrála dceru odsouzeného nacistického špiona.
U mistra hororu ještě nějakou tu chvilku zůstaneme. V 50. letech se sice podepsal pouze pod jediný politicky laděný thriller, nicméně žánr jím ovlivnil neuvěřitelným způsobem. Řeč je samozřejmě o Muži, který věděl příliš mnoho, snímku, jenž byl remakem Hitchova stejnojmenného filmu z roku 1934. Režisér se dušoval, že chce původní počin překonat, což se mu v mnoha ohledech povedlo – ne nadarmo se tak v dnešní době odkazuje především na novější verzi. Hybatelem příběhu byl pokus o atentát v nejvyšších politických kruzích, ale obdivu a následování se dočkalo především režisérovo vybroušené řemeslo. Hitchcock se poté v 60. letech o politiku otřel ještě skrze špionážní snímky Topaz a Roztržená opona, pozornost se od něj však začala lehce odvracet.
Studená válka vs. Watergate
V této dekádě totiž nastupují do popředí tvůrci, kteří se vyjadřují k tehdy nejaktuálnějšímu tématu – studené válce. Mezi nejvýznamnější můžeme zařadit Stanleyho Kubricka a Sidneyho Lumeta. Zatímco Kubrick se na vyhrocenou situaci mezi Spojenými státy a Sovětským svazem snažil v Dr. Divnoláskovi nahlížet s až satirickým pohledem, Lumet se ve svém Selhání vyloučeno soustředil na patřičnou dramatizaci tehdejších událostí. Oba snímky jsou si přitom tematicky a koncepčně velmi podobné - Kubrick i Lumet se snažili popsat, co by se stalo, kdyby USA zaútočily na Sovětský svaz. Zajímavým faktem budiž také to, že oba byly uvedeny ve stejném roce (1964), což především Selhaní vyloučeno poměrně uškodilo, neboť Dr. Divnoláska svého konkurenta značně zastínil.
Posuneme-li se do let sedmdesátých, najdeme zde událost, která za mořem – a tedy i ve filmovém průmyslu – dokázala studenou válku značně upozadit. Řeč je samozřejmě o aféře Watergate, dá se tedy vytušit, že míříme k asi nejvýraznějšímu počinu Alana Pakuly – Všem prezidentovým mužům. Thriller mapuje práci dvou novinářů, kteří v letech 1972-4 postupně odhalili a prokázali špinavé machinace v nejvyšších vládních kruzích a přímo tak přispěli k pádu prezidenta Nixona. Snímek slavil úspěch i na Oscarech (proměnil čtyři nominace z osmi) a dnes již platí za klasiku žánru.
V 80. letech pak patřily mezi nejvýznamnější zástupce žánru především příspěvky Alana Parkera (Pink Floyd: The Wall), jenž je podepsán pod snímkem Hořící Mississipi s tématikou Ku-Klux-Klanu, či Briana De Palmy, který fanoušky žánru ještě před svými gangsterskými opusy obdařil Výstřelem, kde John Travolta vyšetřuje politicky motivovanou vraždu.
Od Jacka Ryana do Iráku
90. léta nabízí v žánru určitou evoluci, která přišla spolu s první adaptací knihy Toma Clancyho o Jacku Ryanovi, s Honem na ponorku. Ten byl takovým posledním ohlédnutím za tématem studené války, pak už si „Ryanovky“ musely hledat aktuálnějšího nepřítele. V roli titulárního hrdiny vystřídal Aleca Baldwina Harrison Ford, který byl postupně konfrontován s terorismem (Vysoká hra patriotů) a propojením vládních špiček s drogovou mafií (Jasné nebezpečí). V roce 2
002 si pak ještě odbyl premiéru zatím poslední zástupce série - Nejhorší obavy, ve kterých Jack Ryan (tentokrát v podání Bena Afflecka) opět vzdoroval teroristům.
Ale na chvíli se ještě vraťme o dekádu zpátky. Ve druhé polovině devadesátých let se o již zmíněnou evoluci stará především Tony Scott, jenž se prostřednictvím svých typických technických fines jako jsou rychlý střih či výrazné barevné filtry rychle zapisuje do kroniky žánru. Krvavý příliv ještě tematicky navazuje na Hon na ponorku, zatímco Nepřítel státu už hledá nebezpečí pro vlast přímo uvnitř Spojených států, když zkoumá možnosti „velkého bratra“ a táže se, co je a co není přípustné udělat pro zachování demokracie. U politické tamatiky zůstal Scott po přelomu letopočtu ještě se snímkem Spy Game, ve kterém kritizuje macešské chování vlády k mezinárodním agentům, jež věrně hájí její zájmy. Film byl v kinech uveden v roce 2001, v Americe konkrétně dva měsíce poté, co celým světem otřásly teroristické útoky z 11. září a na ně navazující válka proti teroru.
Právě téma spojenecko-arabských konfliktů na blízkém východě se pro filmaře (samozřejmě s odstupem několika let) v rámci politických thrillerů stalo ústředním námětem, tudíž jsme v posledních letech měli možnost vidět hned několik výpovědí o (především amerických) vojácích v Iráku či Afghánistánu. O filmy s takovými motivy se zasloužili bojovník za liská práva Robert Redford (jeho Hrdinové a zbabělci lehce navázali na Spy Game, když tematizovali politické zneužívání afghánských pěšáků pro osobní prospěch), Paul Greengrass (ten v Zelené zóně marně hledal důkazy o irácké jaderné hrozbě) a v neposlední řadě také Peter Berg (který rozjel v Království zajímavou diplomatickou hru, kdy saudské úřady na svém území neochotně tolerují jednotku FBI vyšetřující teroristický útok, jenž byl spáchán na občany USA). Lehce stranou pak stojí Kathryn Bigelow a její snímek Smrt čeká všude, který se víc než na politikaření v zákulisí soustředil na autentický prožitek vojenských jednotek v Iráku, ale díky působivému kvazidokumentárního přístupu se stal mezi válečnými studiemi poslední doby zdaleka nejúspěšnějším, když získal hned sedm Oscarů.
A co dál?
Zůstává otázkou, kam se žánr politických thrillerů bude odvíjet dál, neboť tematika války proti terorismu se zdá být den ode dne vyčerpanější, nemluvě o jejím velmi nízkem komerčním potenciálu (což ostatně platí i v případě Fair Game). Jak už bylo řečeno v úvodu, a náš letmý průřez historií to jen dokládá, trendy žánru vždy určovaly významné politické události a je tedy jen otázkou času, kdy se objeví nějaké další výrazné, nejlépe globální, téma, po kterém Hollywood opět milerád skočí.
PS: Dost možná jím bude aktuální likvidace Bin Ladina (svým způsobem uzavření jedné éry) a následná reakce muslimských extremistů. Zmiňovaná Kathryn Bigelow spolu se scénáristou snímku Smrt čeká všude už dokonce nějaký pátek připravuje příběh o jednotce, která se teroristu číslo jedna snaží dopadnout.
