Recenze: Fair Game

Tvůrce prvního dílu skvělé bournovské série a povedené akční podívané Mr. & Mrs. Smith Doug Liman přináší na plátna kin rodinné drama na pozadí politických machinací. Ústřední manželskou dvojici si v atraktivním prostředí tajných služeb zahráli herecké hvězdy Sean Penn a Naomi Watts. To působí slibně, ale povedlo se scénáristům (Jez Butterworth a John Henry Butherworth) a režisérovi namíchat koktejl dvou žánrů do chutné podoby?

Politici manipulovali vždycky

Žánr politických thrillerů má v hollywoodské produkci dlouhou tradici, která vychází především z faktu, že filmoví tvůrci často stojí v jakési názorové opozici vůči politické reprezentaci země. Projevuje se to zejména v časech republikánských vlád a tím spíš, jsou-li USA v nějaké válce. Klasikou žánru jsou výborní Všichni prezidentovi muži, které s Fair Game spojuje motiv politické manipulace vedené z nejvyšších pater vládní garnitury. Podařilo „Férové hře“ udržet nastavenou laťku nebo se oba filmy vůbec srovnávat nedají?       

Valerie Plame (Watts) pracuje jako vysoký důstojník CIA v oddělení proti šíření jaderných zbraní a po útoku z 11. září je pověřena řízením irácké mise, která má zjistit, zda Saddám Husain dokáže obohacovat uran a vyvíjet jaderný arzenál. Zpravodajci zachytí informaci o tom, že mezi Irákem a Nigerem proběhl významný obchod s touto surovinou, ale tuto domněnku je třeba ověřit. A právě v tom okamžiku přichází na scénu agentčin manžel, bývalý velvyslanc Joe Wilson (Penn), který má s oblastí zkušenosti. Wilson se vrací s jednoznačným závěrem, že žádný takový obchod proběhnout nemohl. Stejně tak agentka Plame díky svým důvěryhodným zdrojům v Iráku dochází k resumé, že irácký jaderný program byl zastaven v 90. letech a Saddám zbraněmi hromadného ničení nedisponuje

Výsledky svého pátrání oba předají na vyšší místa, jenže zjištěné informace nejdou pod nos establishmentu, který potřebuje označit Irák za jednoznačnou bezpečnostní hrozbu. Následují střihy na skutečná televizní vystoupení prezidenta Bushe a dalších členů vlády, kteří plameně hovoří o jasných důkazech jaderné hrozby. To ovšem Wilson, který má extrémně vyvinutý smysl pro spravedlivost, nevydrží a rozhodne se bojovat za svou pravdu veřejně. Za jeho odhodlanost a odvahu je trestána především jeho žena, která ztrácí svou kariéru u CIA a celá rodina se ocitá pod obrovským tlakem.

Thriller nebo rodinné drama?

V tomto okamžiku se film přechyluje do své druhé části a z politického thrilleru se klube rodinné drama, jehož ohniskem je odlišný přístupu manželů k tomu, jak se se složitou situací vypořádat. Zatímco Wilson do toho jde po hlavě a veřejně očisťuje svoje a manželčino jméno, Plame se stahuje a bojí se o svou rodinu. S přibývající stopáží začíná být jasné, že film nevyužívá naplno potenciálu ani jednoho žánru. Politický thriller je najednou devalvován na pouhou přípravu půdy pro rodinné drama, které je ovšem díky délce politického úvodu okleštěno do několika vypjatých scén mezi oběma hlavními hrdiny. Dramatický oblouk vyhroceného vztahu se pak uzavírá dříve, než se vlastně stačí plně rozvinout.    

Nejen že je politická stránka zastíněna závěrečnou salvou emocí, ona je navíc značně tendenční. Že Irák žádné zbraně hromadného ničení neměl a vše byla pouze záminka, dnes víme všichni. Nakolik je ale výpověď bývalé agentky o spiknutí a honbě na její rodinu reálná, to těžko soudit. Film totiž vychází z předlohy, kterou napsala skutečná Valerie Plame a tím může být objektivita značně posunuta. Podobně neobjektivní by jistě bylo i zpracování podle oficiálního stanoviska CIA. Události působí značně černobíle a divákovi je pouze naservírován obraz statečných manželů stojících proti celé zpravodajské službě a Bílému domu. Film nepokládá otevřené otázky, ale rovnou i odpovědi, aby divák ani na chvíli nepochyboval, kdo je ten dobrý a kdo ten zlý. Samozřejmě se nejedná o dokument a tvůrci mají právo ztvárnit svůj pohled na věc, ale alespoň trochu pochyb a nevynášení jasných soudů by příběhu prospělo. Obzvláště jedná-li se o snímek podle skutečných událostí a o tak závažném tématu.        

Přestože je Fair Game dílo značně rozkolísané a neobjektivní, jeho sledování díky technickému zpracování rozhodně není nuda. Výborná je neklidná „dokumentární“ kamera, která hrdinům doslova visí na rtech a spolu s autentickými reáliemi Bllízkého východu, Afriky a především studeného a sychravého Washingtonu přidává na atmosféře. Výsledný dojem výrazně vylepšují herecké výkony hlavních hrdinů. Především se mi líbila Naomi Watts svým civilním a velmi uvěřitelným projevem. Sean Penn je tradičně dobrý a to i přesto, že občas působí dojmem, že si plete kameru s divadelním hledištěm. Jeho přehrávání ale s umírněností Naomi Watts tvořilo zajímavý kontrast a tak tolik nevadilo. Zbytek obsazení hvězdnému duu slušně sekundoval, ale nikdo nedostal tolik prostoru, aby se dokázal výrazněji projevit.

Verdikt

Fair game vychází z pikantních událostí – popisuje kontroverzní zákulisní manipulace amerických zpravodajských služeb v kritickém období po útoku na newyorská dvojčata a právě díky tématu, slušným hercům a dobrému technickému zpracování určitě stojí za shlédnutí. Musíte se ovšem smířit se značnou tendenčností a poněkud rozpačitému přešlapování na hranici dvou žánrů, přičemž není zcela zřejmé, který by chtěl být tím hlavním a nosným.