Před pár lety by se zřejmě nikdo nenadál, že zrovna režisér komedie Pařba ve Vegas natočí jednu z nejosobitějších studií lidského neštěstí a evoluce šílenství za poslední léta. Todd Phillips se po třetí Pařbě ve Vegas jevil jako mírně vyčpělý tvůrce, jemuž by prospěla změna žánru. Potenciál naznačil v akční komedii Týpci a zbraně, avšak nakonec z toho byl spíše lehoulinký nadprůměr bez zajímavějších postav a s minimem tvůrčí invence. Prostě taková sázka na jistotu, jež pobavila, ale neuchvátila. O tři roky později už se Phillips utrhnul ze řetězu a natočil si nekomiksovou komiksovku o ikonickém protivníkovi samotného Batmana bez kompromisů a příkras.
V úvodu snímku Joker se ocitáme v Gothamu osmdesátých let. Podivín Arthur Fleck žije se svou pološílenou matkou, na chleba si vydělává jako klaun, cítí se osaměle a nešťastně. Jak sám říká, ošklivé myšlenky má v hlavě celý život a už by si od nich rád odpočinul. Jeho snem je být slavným stand-up komikem a obzvláště touží po pozornosti, respektive po troše uznání a úcty. Bohužel, prožil si složité a bolestivé dětství, což se odrazilo na jeho mentálním zdraví. Trpí duševní poruchou, jež se projevuje nezvladatelnými záchvaty smíchu, pakliže se ocitne pod tlakem či ve stresu. Tento projev mentální a psychické nestability s sebou nese řadu nedorozumění a konfliktů, jež se zas a znovu podepisují na Arthurově křehké osobnosti. A jak se tyhle epizody neustále kumulují, začíná být nad slunce jasné, že až tahle bublina nepochopení, zoufalství a hněvu praskne, nebude to pěkný pohled.
Od počátku nemůže být pochyb o tom, že k erupci a Arthurově rozkladu dříve či později dojde. Ačkoliv se tu a tam objeví světlo na konci tunelu, vždy následuje štiplavá facka, která vrátí Arthura zpět na zem. Na místo, které nevypadá samo o sobě nijak zvlášť odpudivě nebo nepřístupně. Naopak, žádné přemrštěné zobrazení Gothamu jako semeniště hříchu, jako města neplnícího základní funkce. Phillips zasadil Arthurův příběh do relativně (!) normálního prostředí, v němž zrod nebezpečného psychopata působí děsivě a znepokojivě. Ano, elity jsou vykresleny patřičně arogantně, odtrženě od obyčejných lidí. V odosobněném velkoměstě dochází ke škrtům v sociálních systémech a lidem jako Arthur je uzmuta péče, kterou nutně potřebují a na kterou by z logiky věci měli mít právo. Hvězdy showbyznysu nikoho nešetří a pro úspěch udělají cokoliv. Třeba si necitlivě utahují z člověka, jenž očividně nemá všech pět pohromadě. Ovšem není to předimenzovaná komiksová realita, v níž by se zrcadlily problémy skutečného světa jen okrajově nebo symbolicky. Nicméně otázkou zůstává, zda tohle prostředí poskytuje vývoji hlavní postavy dostatečnou oporu. Nečekejte mohutný příval osudovosti, jelikož té Phillipsova šedivá realita zdůrazňující každodenní sociální a psychologické aspekty moc nenahrává.
Zlomový moment přijde ve chvíli, kdy si Arthur s pistolí v ruce uvědomí, že není tak bezmocný a zranitelný, jak si on sám myslel. Od malička byl pasován do role outsidera a bezbranné oběti, po které se bude celý život někdo vozit, ať už systém či jednotlivci. Tohle se změní při náhodném konfliktu s trojicí dobře situovaných zaměstnanců korporace Thomase Wayna, jimž dá nalomený Arthur v masce klauna co proto. Z trojnásobné vraždy se ihned (a z hlediska hlavní postavy nezamýšleně) stane politický akt, obratem vykreslený jako symbol vzdoru zkaženým elitám, zkorumpovaným politikům a prohnilým korporacím. Z klauna se stává nečekaný vůdce revolty proti útlaku a nespravedlnosti, ačkoliv Arthur sám tuhle symboliku neřeší. Brutální čin vnímá takřka výlučně jako svoje vlastní vítězství a vykročení mimo tíživé životní koleje.
