V současnosti už si asi natáčení hollywoodských velkofilmů bez pomoci digitálních triků nedovedeme představit. A čím dál častěji se bez triků neobejde ani příprava jednotlivých postav. Kdysi dávno platilo, že pokud jste chtěli mít na plátně kohokoliv, kdo vypadá fotorealisticky, museli jste ho zkrátka natočit. Ať už filmaři využili masky, loutky, kaskadéry nebo další pomůcky, zkrátka bylo potřeba všechno předvést přímo před kamerou. Rozmach digitálních triků však filmařům postupně dával čím dál tím větší možnosti a v kině postupně vídáme čím dál tím víc postav, které zkrátka a dobře neexistují.
Postupně se digitální efekty využívaly k vytvoření nelidských postav (Glum, Jar Jar Binks), případně k vytvoření davu v pozadí (Pán prstenů, Gladiátor). Běžnou praxí začalo být nahrazování herců digitálními dvojníky ve fyzicky nemožných či přinejmenším riskantních scénách, postupně se ujalo omlazování/stárnutí herců (Podivuhodný případ Benjamina Buttona, Captain Marvel, The Irishman) a oživování herců zesnulých (Rychle a zběsile 7, Rogue One: Star Wars Story).
Kvapem se blíží doba, kdy s pomocí digitálních technologií bude možné na plátnech a obrazovkách ukázat opravdu cokoliv. Odborník na slovo vzatý, Andy Serkis (představitel řady digitálních postav, vyhledávaný konzultant v oboru a zakladatel studia Imaginarium, které se na digitální postavy specializuje) však varuje, že kromě výhod s sebou moderní technologie přinášejí i rizika a dosud nezodpovězené otázky.
Podle Serkise se blížíme k době, kdy herecký výkon bude toliko souborem dat, kterým jde libovolně manipulovat, upravovat jej a opakovaně jej používat, jako se tomu děje v hudebním průmyslu, kde se různě samplují vokály i beaty. Jakmile do tohoto bodu dojdeme, tak se nabízí otázka, komu vlastně náleží práva na herecký výkon a kde leží hranice toho, co by mělo být přípustné.
