James Bond byl vždy především výtečnou zábavou. Exkluzivní, vybranou, leč zábavou. Pokud se někdy pokusil jít víc do hloubky, ne vždy to fungovalo a ještě rozporuplnější byly reakce publika, které se těšilo na svého svůdného elegána, který neztrácí glanc ani při těch nejkrkolomnějších supermanských výkonech. To samé platí o jakýchkoliv odchylkách od oblíbené rovnice styl – šarm – akce - exotika. (Ostatně podrobněji se můžete o padesátileté historii filmového proutníka v perfektně padnoucím obleku dočíst v našem retrospektivním článku). A právě proto Skyfall zákonitě rozdělí publikum na dvě části, kdy jedni budou tvrdit, že tohle už není Bond.
Svým způsobem je to pravda, protože Skyfall vypráví příběh z pozdního období Jamesovy kariéry, kdy se své profesi věnoval už zatraceně dlouho, malinko nám chřadne, zpomaluje a už to zkrátka není takový superman, jakým býval. A stejně tak si společnost klade otázku, jestli je romantických agentů s povolením zabíjet ještě třeba. Vše začíná ve chvíli, kdy MI6 přijde o disk, na kterém jsou uložené skutečné totožnosti řady tajných agentů. Bond (Daniel Craig) lupiče neúspěšně pronásleduje a následně na několik měsíců mizí ze scény, aby se zraněný a zdrcený nedůvěrou svých nadřízených mohl v klidu upíjet k smrti. K návratu ho přimějí až televizní záběry na teroristy napadenou centrálu MI6. Jakkoliv ho M rozčílila, na holičkách ji rozhodně nenechá.
Proto se hlásí zpět do služby, jen aby nalezl MI6 pod dohledem byrokrata Malloryho (Ralph Fiennes) a M (Judi Dench) vláčenou skrz nedůvěřivý vyšetřovací tribunál, který se snaží zpochybnit ji, či dokonce celou MI6. To je ale především její starost. Bond se musí pokusit neprodleně vypátrat držitele ukradeného disku, protože jeho šifrování bylo konečně prolomeno a neznámý útočník začíná jednoho po druhém kompromitovat jednotlivé agenty. Stopa vede k extravagantnímu Silvovi (Javier Bardem), který má s M nevyřízené účty a hodlá se pomstít ve velkém stylu.
Tak trochu jiný Bond
Ze začátku si ještě ničeho nevšimnete. Film otevírá typická bombastická akční scéna, která mimochodem na hony předčí cokoliv, co jsme mohli vidět v Quantum of Solace. Režisér Sam Mendes v tomhle ohledu kašle na hloupé moderní trendy a neplete si snímání akce se simulací epileptického záchvatu. Jeho trikaři a kaskadéři odvedli vynikající práci, tak si dává sakra záležet, abychom si jejich dřinu náležitě vychutnali. Vše je přehledné, natáčené s dostatečným odstupem, ta tam je Quantumovská zbrklost. Mimochodem je zatraceně vidět, že ve většině nebezpečných záběrů se nešaškuje před zeleným pozadím, ale koukáme na skutečně riskantní manévry kaskadérů i samotných herců.
Nicméně jakmile Bond v úvodní misi zklame, Mendes velice rychle obrací kartu a dává nám jasně najevo, že točit toliko naleštěnou akční zábavu, ho vůbec neláká. Aniž by nějak uměle nafukoval Bondovu dobře známou, jednoduchou personu, daří se mu z divákem dobře známých stavebních kamenů sestavit relativně komorní emocionální příběh, ve kterém uvěříte, že opravdu byly otřeseny základy Bondových hodnot a ohroženy věcí, na kterých mu záleží. Není třeba narychlo představovat zrádnou milenku či zabitou lásku, stačí čerpat z toho, co všichni o Bondovi už léta víme a je to obecně platné, ať roli hraje kdokoliv, točí ho libovolný režisér a nacházíme se v jakékoliv éře.
Stejným způsobem zároveň Skyfall provádí jakousi reflexi celé bondovské historie (nebo alespoň jejích dobře známých, klíčových aspektů – Na Timothyho Daltona či neviditelná auta se tady opravdu nikdo vzpomínat nepokouší). Společně s filmem si klademe otázky, jestli je „starý Bond“ ještě v dnešní době relevantní, jestli je na jeho staromilské způsoby někdo zvědavý, jestli fandění starým pořádkům není jen nostalgie. Mendes se nevyhnutelně víc přiklání k jedné straně, ale zároveň tím nijak nesnižuje skutečnost, že pokládat takové otázky je legitimní a dává divákovi dost prostoru na to, aby měl čas si nad jednotlivými tématy hloubat sám. Baví vás víc superman? Nebo ošuntělý, zranitelný agent z masa a kostí, který si musí jít blíž, aby se trefil, a při visení z kabiny výtahu má co dělat, aby mu unavené svaly po chvíli nevypověděly službu? Věří ještě někdo na agenty bez odpovědnosti a známé adresy?
Seriozní otázky a chladná realita všedního dne střídají Bondovy sebe shazující poznámky a záměrně přestřelené momenty, kdy se s úsměvem nostalgicky obracíme do minulosti. Mendes dokáže přístup měnit naprosto přirozeně a plynule, aniž by to působilo jakkoliv rušivě, přičemž nejlépe je to ilustrovatelné asi na záporáku Silvovi, který se chvílemi chová jako realistický šílenec, aby o vteřinu později přepnul do karikatury, aniž by při tom ztratil cokoliv ze své uvěřitelnosti.
Pochvaly a pohlavky
Javier Bardem všeobecně dostal nádhernou roli a užívá si ji s patřičným gustem. Nevybavím si žádného bondovského záporáka, který by byl takhle hravý i nebezpečný zároveň. Daniel Craig si hlaví roli podmanil už dávno, a tak perfektně zvládá úlohu starého psa, jehož novým kouskům nenaučíš. Stárnoucí romantický hrdina dokáže trpět, váhat i dát v nenápadných nuancích vzpomenout na časy svého největšího lesku. Díky sestřihu, vousům a snad i make-upu pak Daniel Craig působí skutečně sešle a unaveně. Pokud se v něm dřív mísila buldočí zarputilost s porcí elegance, tak tentokrát má buldok jednoznačnou převahu. Postava M je v centru dění, a tak Judi Dench konečně dostává prostor, se pořádně předvést, a obdobně spolehlivý je i nováček Ralph Fiennes. Hodně důležitá je také role nového Q, kterého Ben Whishaw podal jako přechytřelého geeka, který sice dost ví, ale praxe a skutečný svět mu malinko unikají. Že je s ním spoustu legrace, asi netřeba dodávat, nicméně důležité je také jeho klíčová role při konfrontaci starých a nových pořádků.
Pokud máme zůstat při chválení, tak je třeba ještě jednou vypíchnout perfektně nasnímané a sestříhané akční scény, které mají skvělou choreografii i celkový koncept. Kdo by například věřil, kolik napětí se dokáže skrývat v pěstním souboji dvou siluet. Kamera Rogera Deakinse je velkoryse pojatá a velkolepá, stejně jako hudba Thomase Newmana. Právě díky oběma pánům a Mendesovu pečlivému budování témat a emocí, je tak grandiózní i úplné finále. Předchozí Craigovy bondovky mě vždy v závěru dokázaly nepříjemně zklamat, ale tohle je úplně jiná liga. Mendes se obejde bez bombastických kulis, jakou byl třeba úvodní vlak, naopak je závěr skoro komorní, a přesto se jedná o opravdové vyvrcholení filmu, kdy se zhodnotí veškerá předchozí výstavba.
Přes všechnu chválu se samozřejmě i nějaké ty vady na kráse najdou. Z výčtu herců jsem záměrně vynechal obě Bond Girl. Bérénice Marlohe ještě nic moc vyčítat nejde, její postava Sévérine zkrátka slouží jako nepříliš rozkreslený posuv v ději na jedno použití. Mnohem horší je to s agentkou Eve, protože Naomie Harris mi v roli připadala vyloženě slabá - nevěřil jsem jí každou druhou větu. Škoda, zvlášť když film naznačuje, že bychom ji teoreticky mohli vídat pravidelně. Dále bych Skyfall vytknul několik kýčovitých dialogů (chápu, že to má být často odkaz na starší filmy, ale v některých případech už je to moc) a přeci jen mírně přestřelenou stopáž. Sice kdykoliv filmu začne byť jen vzdáleně docházet dech, rychle vás zase překvapí něčím novým, nicméně v několika pasážích se přeci jen nepatrně vleče. Ustřihnout tak čtvrt hodiny by vůbec neuškodilo.
Verdikt
Vzpomínáte, jak jsem na začátku předpovídal, že film rozdělí film na dva tábory? Teď si troufnu tvrdit, že je úplně jedno, jestli to ještě je „pravá bondovka“, nebo ne. Důležité je, že to je film silný a hutný, jak na mírném ohni svářený bujon. Nebojí se vzít to nejlepší z padesátileté bondovské tradice a využít to ve svůj prospěch, tak abychom dostali velkolepou akční zábavu, humor, skvělé herecké výkony, nostalgii, sebereflexi série i hrdinovu introspekci. A především v takovém balení, že to všechno spolu výtečně funguje a navzájem se to zvýrazňuje. Jako v tom bujonu. Naprosto také chápu Mendesova slova, že dalšího Bonda točit nechce, protože už by neměl co říct. K sérii se rozhodl přistoupit z vděčného a originálního úhlu a krásným způsobem Bonda popsal, uctil, zakončil i nastartoval zároveň. V samém závěru navíc svému nástupci nechává dveře kavalírsky doširoka otevřené, tak abychom příště mohli dostat Bonda jak stejně zádumčivého jak v Quantu, tak elegantně přehnaného, jako třeba v brosnanovkách. Bravo!
