Při příležitosti vítězství filmu na letošních Oscarech připomínáme naši recenzi z Karlovarského filmového festivalu.
Původní článek z 24. 7. 2019: Můj osobní prozatímní držitel prvního místa za nejlepší film letošního roku, Parazit, se představil na 54. karlovarském filmovém festivalu jako ten nejprofláklejší zahraniční film, jelikož zvítězil na letošním festivalu v Cannes a provází jej nadšené recenze kritiků ze všech koutů světa. A můžu říct, že i přes velmi vysoká očekávání nezklamal ani v nejmenším.
"Dannyho parťáci" v podobě chudé rodiny, která se pomocí lsti a přesvědčivosti infiltruje do zámožné rodiny na pozice doučovatele, šoféra či pokojské. Takhle jednoduše se na první pohled tváří premisa příběhu, který začíná jako komedie o chudých lidech, kteří vymyslí způsob, jak se přiživit na zbohatlících. Nebyl by to ovšem režisér Bong Joon-ho (Okja, Ledová archa), aby základní sociální drama se silnými komediálními prvky nepřetvořil do výsledného mixu žánrů, které vyvrcholí jako brutální thriller a skončí pochmurný dovětkem.
Právě nevšední kombinace žánrů je originální esencí, která dělá z Parazita mimořádný filmový zážitek po právu ověnčený několika významnými filmovými cenami. Pro mnoho filmů by stopáž 132 minut byla přespříliš, ovšem Parazit tuhle téměř dvouapůlhodinovou stopáž potřebuje pro detailní vývoj charakterů, důležitá odhalení v dialozích a přeskakování z jednoho žánrového prvku na druhý. Parazit díky tomu uteče nesmírně rychle a upřímně jsem toho názoru, že by mu kratší stopáž spíše uškodila.
Režisér Bong Joon-ho spolu s kameramanem Kyung-pyo Hongem, se kterým natočil Ledovou archu či Matku, navíc dokázali Parazita natočit skutečně opojně - s výraznou kompozicí a stylizací, díky kterým je snímek úchvatná podívaná i přesto, že se většinu času odehrává pouze ve dvou interiérech a to ve stísněném sklepním bytě a luxusní vile. Vše navíc doprovází vhodně vybraný instrumentální soundtrack, jenž se mění v závislosti na tom, zda se film pohybuje v mezích komedie či survival hororu.
Mnoho negativ mě při pomyšlení na Parazita nenapadá. Brilantní herecké výkony i vypilovaný scénář dělají z krásných záběrů a přiměřenému hudebnímu doprovodu celistvý filmový zážitek, o němž se bude na konci roku mluvit jako o horkém kandidátovi na Oscara za cizojazyčný film. Jediným menším neduhem scénáře je jeho předvídatelnost. Film po první třetině nabere jasných obrysů a odvíjí se poněkud nepřekvapivě.
Jako jihokorejské kultury neznalý jsem se mohl často jen domýšlet, že snímek vedle samotného příběhu nabízí také hlubší sociální kritiku. Čas od času se objevila narážka, která šla snadno přenést i na naše středoevropské poměry, ale něco mi říká, že toho ve skutečnosti bylo v druhém plánu ukryto ještě daleko víc.
Dalšími pomyslnými negativy jsou poněkud nevyzpytatelné postavy. Do většiny charakterů jsem se dokázal při sledování vcítit a chápat jejich rozhodnutí, ovšem hrstka pro mě zůstala nepochopena pro jejich změny chování a vystupování. Rovněž zatím nemám dojem, že bych si snímek chtěl třeba za rok pustit znovu. Je to skvělý jednorázový zážitek, ale ne film, který vám okamžitě přiroste k srdci.
Verdikt
Parazit není jen ryze festivalový film, který nemá mainstreamovému divákovi co nabídnout. Díky originálnímu propojení několika různorodých žánrů do jednoho hutného filmového spektáklu, je Parazit nevšední podívaná, která momentálně jasně převyšuje dosavadní snímky letošního roku. Snímek je navíc mnohem zábavnější, svižnější, krvavější a vizuálně vypilovanější, než se na první pohled z trailerů zdá, což z něj dělá úžasnou podívanou na velkém plátně.
