Nepropustná mlha, islandská nehostinná krajina a jedna životní tragédie. Samotné by tyhle ingredience pro silný filmový zážitek nestačily, ovšem díky perfektně vykresleným postavám a skvělým výkonům představitelů ústředního hrdiny a jeho předškolní vnučky je Bílý bílý den snímkem, které by mohl zaujmout diváky i za hranicemi karlovarského filmového festivalu.
Pomalu až poeticky vyprávěné drama postupně graduje až do vyhroceného finále, které je po vzoru severských snímků velmi drsné. Celý příběh ovšem závratnou originalitou nesrší a po první půl hodině vám bude víceméně jasné, co se bude po zbytek stopáže dít. Naštěstí je snímek nejsilnější v jiných stránkách.
Příběh se odehrává v zapadlém islandském městečku a vypráví o čerstvě ovdovělém Ingimundurovi (Ingvar E. Sigurðsson), který se s náhlou ztrátou manželky snaží vyrovnat stabou rodinného domku pro svou dceru a vnučku. Se ztrátou neustále bojuje a vyrovnání se smrtí blízké osoby mu brání i indicie o možné nevěře jeho zesnulé ženy. Jak je pochopitelné ze stručného popisu zápletky, film nestojí na nevyzpytatelných dějových zákrutách, ale na strastiplné emocionální cestě plné smutku a zášti, která může jednoho dne potkat kohokoliv z nás. Temné stránky lidské duše se postupně derou na povrch spolu s tím, jak Ingimundur pomalu ztrácí kontrolu na svými činy a je schopný si pošramotit i velmi vřelý vztah se svou mladinkou vnučkou a bývalými kolegy.
Snaha o to být oporou pro svou rodinu, být tím nejlepším dědečkem, který se o vše postará a všechno zajistí, i přes úmrtí v rodině. Rozjímaní nad životem a nad tím, jak je těžké a zároveň uvolňující někomu odpustit i přesto, že už mezi námi ona osoba není. Všechna tato témata se zde povedlo vykreslit na výbornou a po zhlédnutí jsem pocítil určitý terapeutický zážitek, který se v kině jen tak nevidí.
Všechno to filozofování o životě je navíc zabaleno do famózního filmového řemesla. Krásné kamerové záběry islandské přírody a hutné mlhy, která má ve filmu stěžejní roli, pak vskutku vyniknou na velkém plátně. Bílý bílý den je čtvrtou spoluprací islandského režiséra a scenáristy Hlynura Pálmasona a kameramanky Marii von Hausswolff, kteří společně natočili dramata jako Zimní bratři či Rodiče. Předešlé spolupráce se jistě podepsaly na tom, proč se na Bílý bílý den tak dobře kouká. Jediným menším negativem pro mě byl hudební doprovod. Sám o sobě je dunivý instrumentální soundtrack skvělý na samostatný poslech a i se ke snímku svým způsobem hodí, jen mě svou intenzitou a hlasitostí neustále vyváděl z děje. Tento subjektivní problém je nejhmatatelnější v pomalým melancholických pasáží, avšak výsledný dojem, mi to nijak zvlášť nepošramotilo.
Bílý bílý den je ryzím lidským dramatem, jež rozehrává nespočet témat, se kterými se možná jednou budete potýkat i vy sami. Nejedná o převratné dílo, o kterém by se na konci roku mluvilo a umisťovalo se na příčkách nejlepších filmů roku. I bez ovací a širším záběru publika je Bílý bílý den silným filmovým zážitkem, které vám bude nahlodávat myšlenky i několik dnů po zhlédnutí.
V České republice budete moci snímek vidět na velkém plátně od 25. 7. O Slovenské kinopremiéře zatím nemáme informace.
