Povídkové filmy vždy byly tak trošku neortodoxní formou filmového vyprávění. Zářivými příklady jsou dva extrémně dobře obsazené snímky z nedávné doby – Paříži, miluji Tě (2006) a New Yorku, miluji Tě! (2009). Tradičně si houf režisérů vybere společného jmenovatele, například lásku, načež všichni natočí tematicky blízké příběhy a spojí je do líbivé a smysluplné koláže. Tedy mělo by to tak být. Jenže už v New Yorku to dosti haprovalo a o moc lepší to není ani v kubánské Havaně.
Nevyvážené ve všech ohledech
Zcela logicky je největší slabostí každého podobného projektu jeho nevyváženost a nekonzistentnost. Ani v tomto případě tomu není jinak, ať už se jedná o zajímavost příběhů, jejich technické zpracování, herecké ztvárnění nebo celkovou kvalitu. Francouzsko-španělské povídkové drama 7 dní v Havaně se snaží být netradiční sondou do každodenního života lidí, kteří na politicky izolovaném ostrově žijí. Sledujeme postupně sedm příběhů, přičemž každý se odehrává během jednoho dne v týdnu. Jednotlivá dějství si mezi sebe rozdělili Benicio Del Toro, Pablo Trapero, Julio Medem, Elia Suleiman, Gasper Noé, Juan Carlos Tabío a Laurent Cantet. Hned první příběh si vzal do režisérské parády Benic
io Del Toro a jeho zdlouhavá povídka, v níž před kamerou předvádí své nezáživné herecké kreace Josh Hutcherson aka Peeta z Hunger Games, je ukázkově průměrná ve všech ohledech. Zvykněte si, neboť po nadcházející jízdě na horské dráze vám pocit průměrnosti v hlavě nejspíš už zůstane.
Po nemastném a neslaném začátku má křivka kvality tvar sinusoidy, poněvadž za každým vrcholem či světlým momentem následuje nevyhnutelně pád zpět do průměrných nebo podprůměrných vod. V podstatě se není čeho chytit, protože nic tu nemá delšího trvání. Tempo je značně proměnlivé a vše se malinko zklidní až "na konci týdne", jelikož pátek Gaspera Noé, jenž zachycuje velmi osobitě a bezprostředně místní očistný rituál, je absolutním vrcholem a sám o sobě mistrovským dílem. Víkendové povídky Juana Carlose Tabío a Laurenta Canteta již takové kvality nedosahují, ale jsou alespoň srozumitelné a snaží se lépe ilustrovat místní mentalitu a poukázat na lokální specifika.
Hlubší smysl? Kéž by
Hluchých a zdlouhavých míst naleznete ve snímku 7 dní v Havaně opravdu dosti. Bohužel, vzhledem ke zvolenému formátu je nelze překlenout ani tradiční technikou, kdy se upnete na oblíbenou postavu, protože charaktery – až na výjimky – nepřekračují rámec jednotlivých epizod. K celkovému propojení příběhu tedy dojde jen velmi okrajově a rozhodně nelze hovořit o nějaké sofistikované a celistvé mozaice. Osobně bych čekal, že pokud nedojde k explicitnímu propojení jednotlivých rovin, tak se tvůrci shodnou alespoň na symbolu, skrze který nám kubánské hlavní město představí. Jen
že ouha, ten absentuje také. Jako kdyby chyběl širší rámec, nějaký dramaturgický plán a diváka logicky napadá otázka, jaký to má vlastně smysl a proč to má právě tuto podobu.
Zajímavé je, že celá skládačka je až na drobné výjimky apolitickým obrazem dnešní kubánské společnosti. Můžeme polemizovat, proč tvůrci zvolili zrovna tento přístup, nicméně alespoň jsme ušetřeni ideologických střetů a účelových interpretací. Na druhou stranu se připravte, že castrovskou Kubu v tom pravém slova smyslu nepoznáte, ač jedna karikatura Fidela Castra je výjimečně povedená. Byť lze nad formou a v některých případech i obsahem kroutit hlavou, je třeba přiznat, že určité kulturní rysy, sociální struktury, vzorce jednání a životní strategie místních obyvatel jsou zde zachyceny poutavě a určitě, alespoň do jisté míry, trefně.
Verdikt
7 dní v Havaně trpí běžnými neduhy povídkových dramat. Tempo po celou dobu hapruje a relativně zábavné sekvence jsou střídány nezáživnými a zdlouhavými epizodami, které jako celek postrádají hlubší smysl. Čekal jsem, že na mě dýchne svěží kubánský vzduch, v uších se mi rozezní chytlavá havanská hudba a na jazyku ucítím chuť místního rumu. Místo toho se tvůrcům podařilo dosáhnout pouze toho, že jsem o eventuálním výletu na bezesporu krásný ostrov v Karibiku začal pochybovat. A to je asi chyba.
