Peter Jackson dosáhl vrcholu spolu s Pánem prstenů a všechny jeho další projety už působily dojmem, že mu nikdo neřekne ne. Stále tam byly odvážné nápady, ale místy bolestně chybělo přitažení otěží. Svůj nejnovější projekt se Jackson z nějakého důvodu rozhodl nerežírovat. Zakoupil práva na knižní sérii Smrtelné stroje, filmovou adaptaci produkoval, podílel se na scénáři, ale režii přenechal Christianu Riversovi, který pro předchozí Jacksonovy filmy dělal storyboardy, vizuální efekty a další výtvarné činnosti. A teď babo raď, jestli to bylo ku prospěchu nebo ku škodě. Tak nebo tak, pokud budeme Smrtelné stroje vnímat jako „další film Petera Jacksona“, o návrat ke kvalitě se bohužel nejedná.
Na první pohled přitom látka působí dojmem, že má potenciál. Pořád voláme po tom, že by Hollywood měl být odvážnější a přicházet s originálními nápady. A Mortal Engines se odehrávají přinejmenším v originálním světě. Jsme v budoucnosti, kdy kataklyzmická událost je dávnou historií. Lidstvo se adaptovalo pro život ve zdevastované pustině a převládajícím modelem fungování je tzv. urbanistický darwinismus. Všechna zbývající lidská osídlení jsou mobilní a v honbě za vzácnými zdroji stíhají jedno druhé. Po souši i ve vzduchu.
A musí se nechat, že na příbytky na kolech či křídlech je docela impozantní pohled. Osídlení jsou tak velká, že tvoří menší vesničky, a když se vedle sebe sjedou, působí jako živoucí tržiště v trojrozměrném prostoru. Když se objeví větší predátor, rozprchnou se jako šváby. Tím největším predátorem filmu je Londýn, vyskládaný do majestátní „babylónské věže na podvozku“ z řady budov a artefaktů, které často můžete znát z reálného Londýna. Už jen prolétání kamerou skrz fantasmagorické struktury je zajímavé, a když se dají kolosy do pohybu a začnou se nahánět mezi sebou, člověk si skoro říká, že za to Mortal Engines stojí.
Jenže hezký zevnějšek není všechno. Smrtelné stroje působí dojmem, jako kdybyste vzali divoké vizuální návrhy někde z Deviant Artu a rozhodli se, že kolem nich postavíte film, protože se vám líbí představa, že se líbivé malůvky dají do pohybu. Kdybych chtěl být hodně cynický, tak řeknu, že Jackson chtěl najít práci pro svoji novozélanskou Wetu, protože Smrtelné stroje jsou přesně ten typ filmu, kde se mohou vyřádit všichni možní výtvarníci, tvůrci kulis, návrháři kostýmů ad. A to všechno ve filmu je, opravdu není problém se jen tak toulat očima po nejrůznějších postranních uličkách, bizarních strojích, artefaktech či futu-retro kostýmech.
Jenže co si budeme povídat, jakkoliv je vizuální stránka filmu důležitá, není samospásná. Do zajímavého světa je zasazený dost triviální příběh o tom, že jeden z čelních představitelů Londýna (Hugo Weaving) připravuje ďábelský plán, jehož prostřednictvím chce nepřátele drtit ještě nekompromisnějším způsobem, než doposud. Pro dosažení svých cílů se neštítí prakticky ničeho. Film se nijak neptá, zda je jeho chování v kontextu doby jakkoliv obhajitelné či racionální a rovnou ho bere jako jednoznačně amorální, škodlivé a zastavení hodné. Jasně, přímočaré hrdinské dobrodružství nemusí nutně nabízet detailně prokreslenou sociopolitickou dynamiku, ale kdyby se o to pokusilo, tak by zaujalo alespoň něčím, protože ani padouch ani jeho plán samy o sobě nijak zvlášť výrazní nejsou.
