Robert McCall (Denzel Washington) je bývalý člen speciálních jednotek, který fingoval svou vlastní smrt a prožívá poklidný důchod v Bostonu. No, poklidný… Podstatnou část svého života tráví v autě taxislužby, kde mlčky pozoruje své klienty a když pojme podezření, že se někde děje něco nekalého, bere spravedlnost do vlastních rukou. Krom toho se rozhodne mentorovat svého souseda, mladého umělce, který se zapletl s nesprávnými lidmi. Když ale jeho kamarádka Susan (Melissa Leo) potřebuje pomoct s jedním vyšetřováním, rozhodne se opustit své krytí a spojí síly s bývalým kolegou Davem (Pedro Pascal). Společně hodlají odkrýt pozadí vraždy Susan, některé věci se ale ukáží být poněkud jinak, než se na první pohled zdají.

Jo, a taky se blíží hurikán. A všude se válí knížky. A celý to začíná v tureckém vlaku.

Klasická dvojka

Antoine Fuqua určitě není nejlepší režisér všech dob, jeho filmografie je krajně nevyrovnaná až na pár výjimek se zmůže zpravidla nanejvýše na solidní řemeslo, což říkám jako člověk, který má opravdu hodně rád Slzy slunce i jeho remake Sedmi statečných. Equalizer z roku 2014 byl tedy poměrně veliké a příjemné překvapení - řemeslně vyzrálý snímek s nosnou psychologickou linkou a zajímavým scénářem, kde akce byla pomalá, rozvážná a současně náhlá, nekompromisní a poměrně šokující.

Navzdory bohaté Fuquově filmografii představuje Equalizer 2 oficiálně první sequel tohoto režiséra, drží se jej bohužel klasický syndrom dvojek - vezme se to, co bylo na prvním díle nejlepší a dá se toho mnohem víc. No a jelikož to nejzajímavější na prvním díle bylo rozvážné tempo a akce (jejíž skutečná síla ovšem spočívala právě v tom, že jí bylo málo), už pravděpodobně tušíte, odkud blížící se hurikán fouká.

Antiklimaktická nuda

Equalizer 2 hned v úvodu zaujme právě viditelným nárůstem akce, která film rovnou otevírá. Velmi záhy se ale ukáže, že právě to představuje největší slabinu celého snímku a to hned ze dvou důvodů. Tím prvním je absolutní rozpad dramaturgické struktury.

Zatímco první díl skutečně stál na dialogu a akční sekvence, všehovšudy dvě a navrch poměrně krátké, představovaly de facto první bod zvratu (odhalení skutečné podstaty hlavního hrdiny) a následně nekompromisní vyvrcholení, ve druhém díle je akce sázena v průběhu filmu tak, jak to je zrovna potřeba, právě její dramatický účel ale tímto odpadá a není tu nic, co by jí dokázalo adekvátně nahradit.