Na letošním 53. Karlovarském filmovém festivalu bylo k vidění nespočet různorodých filmů, ale minimum jich oplývalo tak zvučným obsazením jako drama Wildlife. Na tento snímek jsem zavítal především kvůli hercům Carey Mulligan (Drive, Mudbound) a Jakeu Gyllenhaalovi (Noční zvířata, Demolice), avšak zajímal mě i režijní úchop debutujícího Paula Dana, který se mi vryl do paměti díky Švýcaráku nebo Mládí. Vysoké očekávání, kdy jsem předpokládal, že toto indie drama bude nad ostatní festivalovou konkurencí vyčnívat, se ukázalo být přemrštěným. Na letošní festival budu vzpomínat kvůli hrstce výborných filmů, ale Wildlife mezi nimi opravdu nebude a nemyslím si, že bych měl někdy v budoucnu chuť tento příběh o rozkladu rodiny znovu absolvovat.
Snímek není vyloženě špatnou podívanou, jen je až příliš průměrný a všedně odvyprávěný. Tvůrci se až urputně snaží nevykročit z „bezpečných“ a jinými snímky ověřených kolejí a tím pádem Wildlife vyjma krásného prostředí Montany 60. let ničím nezaujme a ani nepřekvapí. Příběh o rozkladu rodiny z pohledu čtrnáctiletého syna po celou stopáž vypadá jako z druhé ruky a několikrát jsem měl dojem, že tohle už jsem viděl někde jinde. Ono by ani tak nevadilo, že se snímek nesnaží být originální. Přece jen se jedná o debut, ale to, že scénář ničí výkony jindy brilantní Carey Mulligan a Jakea Gyllenhaala, již neodpustitelné je.
Komentovat výkon Jakea Gyllenhaala v podstatě ani nemá smysl. Jestli se na snímek těšíte hlavně kvůli němu, tak vás čeká nemilé rozčarování v momentě, kdy ve třetině snímku zmizí z plátna a vrátí se až na závěrečnou patnáctiminutovku. Díky malému prostoru a divácky nepřívětivému charakteru působí Gyllenhaalovy výlevy a nesmyslná rozhodnutí vyumělkovaně a já jsem mu jeho postavu zkrátka nevěřil. Ještě o poznání hůř je na tom postava matky v podání Carey Mulligan, která si v průběhu filmu projde několika fázemi, které často nedávají smysl, a já jsem se do téhle nerozvážné postavy ani v nejmenším nedokázal vcítit. Závěr filmu jí navíc věnuje solidní ránu pod pás, kdy pak už ztratí veškerý divákův zájem a snahu o pochopení.
Směšně naštěstí nepůsobí čtrnáctiletý hrdina filmu Joe v podání sedmnáctiletého Eda Oxenboulda (Better Watch Out, The Visit). Ten celý snímek drží nad vodou a jako jediný ze zmiňovaných je dobře vykreslen a divák se do jeho naivní snahy o zahnání manželské krize snadno vžije. Navíc jako jediný nepůsobí jako kvalitní herec, který se snaží odříkat nedomyšlený text, ale jako reálná postava, která se chová zcela přirozeně. Jediný problém, který se vyskytuje i u mnoha jiných filmů s náctiletými postavami, je ten, že Ed prostě nevypadá na čtrnáct. Avšak tento neduh je zde méně výrazný než u jiných titulů.
