Týden s mým přítelem Johnem u jeho rodiny v Coloradu a pak třítýdenní road trip s dobrou kamarádkou Radkou po východním pobřeží. Tak zněla moje verze autoléčby lehkého pracovního vyhoření a nesnášenlivosti k jinak vždy milovanému Macbooku Air, ke kterému jsem přikována velkou část každého dne, v každém týdnu, každého měsíce. Pořádná dovolená. Zařekla jsem se, že ji také využiju k tomu, abych se dostala do míst z mých oblíbených filmových příběhů. Míst, které jsem jejich prostřednictvím viděla tolikrát, že bych si pod vlivem té správné omamné látky byla schopná vsugerovat, že už jsem je navštívila.
Hned po příletu do Colorada jsem na letišti v Denveru zakusila vzdálený záblesk déjà vu. Abych se dostala k imigračnímu, musela jsem projít dlouhým tunelem.
Ten se v mé unavené mysli (nespala jsem dvě noci) podobal tomu z klíčové scény jednoho z mých filmových oblíbenců: Chyť mě, když to dokážeš.
Typický natěšený fanoušek, který dorazil do filmové země zaslíbené a představuje si, že se všechno kolem něj hemží místy, kde se odehrály velké scény. To mi alespoň proběhlo hlavou a chvilku jsem se kvůli tomu cítila trapně. Ale brzy mě to přešlo.
Abych to uvedla na pravou míru: jsem ráda i za “falešné” momenty, jako byl ten v příletovém terminálu Denver International Airport. Protože ten fajn pocit je důležitější než jistota, že skutečně stojíte na správné adrese. Pořád mě baví lovit další lokace - i když se leckdy stane, že výsledný dojem je odlišný od toho z obrazovky. Ta konfrontace představ s realitou má zkrátka něco do sebe. Kromě toho tu o to víc platí, že cesta je cíl.
Zpět ke Spielbergově filmu. Letiště JFK v New York City, v jehož Trans World Flight Center daná scéna opravdu vznikla, jsme málem navštívily na konci celého road tripu. (Jsme ale rády, že ne, protože jsme si na poslední chvíli všimly, že naše zpáteční letadlo odlétá z letiště v New Jersey. Ale to předbíhám.)
