Akce jako taková se tentokrát povedla lépe než posledně. A to zřejmě ze dvou prostých důvodů. Za prvé, tvůrci dostali větší rozpočet a je to vidět. Akčních sekvencí je víc a jsou obrazově bohatší. K tomu je tu navíc osoba nového režiséra Davida Leitche, který se dlouhé roky živil jako koordinátor akčních scén jiných hollywoodských blockbusterů a jako režisér natočil Johna Wicka a Atomic Blonde. Tady se mu podařilo připravit několik choreograficky (a snímáním) pěkných přestřelek a rvaček, ale ani když se do víru událostí zapletou triky a všeobecně bombastičtější výjevy, nemá se Deadpool 2 vůbec za co stydět. Už jen díky všudypřítomným legráckám se nikdy nestane, že by akce jen tak prošuměla.

Smysl pro humor je samozřejmě v Deadpoolovi kapitola sama pro sebe. Jestliže v jiných ohledech mám pocit, že tvůrci zkrátka a dobře měli větší rozpočet, víc hraček a jasnější představu o tom, co z Daedpoola dokážou vyždímat, u humoru tak docela nedovedu říct, proč mě v prvním filmu nesedl a tentokrát se to podařilo. Wade Wilson si pořád libuje v pubertálních poznámkách, kde už samotné zmínění lidských vyměšovacích a rozmnožovacích funkcí má být veselé. Stejně tak neutuchá proud popkulturních odkazů, které za půl roku nikdo nebude chápat, protože si nevzpomene, na co se to vlastně odkazuje. V tuhle chvíli ale ty odkazy zatím zabírají, puberťácké vtipy nepůsobily tak ždímaně jako posledně, skupinová dynamika Deadpoolovi svědčí a celkově je komediální koktejl namíchaný tak, že funguje.

Vytýkat jde drastické změny tónu. Deadpool 2 se v některých momentech snaží přinést skutečné emoce a neváhá být skoro až pochmurný. Zároveň ale víte, že vzápětí všechno stejně rezolutně zesměšní a pošlape, takže jakékoliv pokusy o zachování vážné tváře nejde filmu příliš věřit. Těžké je i to, že stejně jako v jedničce Deadpool sice zesměšňuje superhrdinská a blockbusterová klišé, nicméně sám se jim také nevyhýbá a nenabízí žádnou alternativu, řešení nebo alespoň pokus po něj. Prostě se zasměje tomu, jak je to scenáristicky líné a jde dál. Nezkouší nijak zajímavě pracovat se stereotypy nebo žánr opravdu dekonstruovat. Kdyby se mu to podařilo, tak by se měl čím skutečně zapsat do paměti a do filmové historie, takhle je jen rozdováděnou legráckou, která baví, baví hezky, ale je strašně zapomenutelná a příliš nedává důvod k opakovanému shlédnutí. A to je prostě škoda.