A kdo jako jediný dokáže zachránit videohru před spáry zlotřilé korporace? No jasně, ultimátní geek. Hrdina nedisponuje prakticky žádnými zajímavými kvalitami, důležité je na něm to, že je obratným videoherním hráčem, zná zpaměti největší množství popkulturních podrobností a má dopodrobna nastudovaný život Hallidaye, kterého bere jako svůj idealizovaný vzor, aniž by o něm vlastně cokoliv reálného věděl. Osobně preferuji, když hrdina vítězí hlavou místo svalů, nicméně Wade Watts nepěkně připomíná takové ty rozumbrady z interntových diskusí, kteří všem mají potřebu dokazovat, že jsou něco víc, jen proto, že znají zpaměti víc fanouškovských detailů, popřípadě tu zkrátka „byli první“.
Aby tomu Wade nasadil korunu, tak se zamiluje do holky, kterou nejen, že nikdy v životě neviděl, ale vlastně se s ní ani nepotkal online, jenom sledoval její videoblogy. Wadeův parťák správně podotýká, že by se přece za avatarem mladé dívky mohl ukrývat třeba postarší pán. A kéž by se něco takového stalo, kéž by si film kladl složité otázky a stavěl před postavy komplikované situace. Místo toho se naopak všechno zjednodušuje, jako když například všechny klíčové postavy příběhu čirou náhodou bydlí pár kilometrů od sebe, i když se dosud vždy potkávaly jen v nekonečném, celosvětově rozšířeném virtuálním světě.
Zmiňovaná dívka snů (zvaná Art3mis) v reálném světě trpí pocitem nedostatečnosti, přitom je Olivia Cooke klasická hollywoodská kráska, jen jí maskéři udělali sotva znatelnou pygmentovou skvrnu na obličeji. To je další nevyužitá příležitost, kdy autoři mohli komentovat rozdíly mezi sny a realitou, nastavovat zrcadlo povrchním prioritám a místo toho servírují standardizovanou hollywoodskou pohádku, kde do sebe naštěstí všechno krásně zapadlo.
Paradoxně jsou to právě hrdinové, kteří jsou největším tahákem celého filmu. Jakkoliv při bližším zkoumání nejsou postavy tematicky zajímavé a ani nejsou zajímavě napsané (nic o nich vlastně nevíme a jejich cíle také nestojí za fandění), na základní archetypální úrovni fungují a především mají štěstí v tom, že jsou perfektně obsazené. Tye Sheridan a Olivia Cooke jako ústřední hrdinský pár jsou silní tahouni, jako vždy spolehlivý je Mark Rylance jako roztržitý zakladatel Oasis a třešničkou na dortu je Ben Mendelsohn v roli záporáka – korporátního bose IOI. S paklem peněz na dlani se cítí silný v kramflecích, ale jakmile pá cokoliv reálně vykonat, začne se pod maskou odhalovat lehce natvrdlý zbabělec, kterého si Mendelsohn s neskutečnou chutí užívá.
Nejvíc času s postavami strávíme v prostřední třetině filmu, kde se navíc nachází jeho zdaleka nejlepší část. Úmorné akční sekvence tu nahrazuje strašidelná (lehce strašidelná) pasáž, která místo adrenalinu pracuje s mrazením, spokojí se s jedním komorním prostředím a s popkulturními odkazy se tu pracuje systematicky, ne otravným stylem „prostě to tam sypejte“. Což mi vlastně možná vadilo na celém filmu nejvíc. Že se tváří jako láskyplná pocta, ale tu láskyplnost jsem tam nacházel jen výjimečně. Za naprostou většinou odkazů k věcem minulým jsem cítil kalkul, povinnost či přehananou uslyntanost. Hrdinové se se vztyčenou pěstí staví proti korporátu, samotným se jim však nedaří přesvědčit, že by byli víc, než relativně slušným produktem.
Veridkt
Steven Spielberg je nepřekonatelný řemeslník, který i z dusivé změti jedniček a nul dokáže vykřesat zručně natočené akční dobrodružství, které má obzvlášť díky silnému obsazení řadu opravdu zábavných pasáží, kdy jen tak vegetíte s charismatickou partičkou. Kakofonický příliv popkulturních odkazů je však ubíjející, virtuální prostředí po značnou část doby zašlapává jakékoliv skutečné drama, celkové pojetí virtuálního světa je neuspokojivé, se spoustou nevyužitého potenciálu, příběh nemá dost nadhledu na to, aby nevyzníval pitomě a všudypřítomná nostalgie nepůsobí jako milý závan ryzího fanouškovství, ale daleko spíš jako snaha ukojit ty nejnižší pudy fanboyů a příležitost pro vejtahy, kteří se můžou pyšnit, kolik různých referencí znali.
Bodově jsem někde mezi šesti a sedmi, kdy to k sedmi táhne ta odvaha přivést k životu takhle rozmanitý fiktivní svět a zpátky k šestce nakonec Ready Player One sráží všechen ten promarněný potenciál.
