Ready Player One. Román Ernesta Clinea se prodral z pozice kultovního díla, které si mezi sebou doporučuje pár zasvěcených, až do nejširšího mainstreamu, kde se knížka stala tváří současné módní vlny, která stojí především na nostalgii po popkultuře 80. let minulého století. S širší čtenářskou základnou rostla i očekávání. Zvlášť, když se filmového zpracování chopil Steven Spielberg, který krom toho, že platí za jednoho z nejschopnějších velkofilmových režisérů všech dob, měl také prsty v ohromné spoustě popkulturních stálic, kterými se Ready Player One inspiruje.
Děj je zasazený do blízké budoucnosti, která má být tak šedivá a zoufalá, že se všichni před světem raději schovávají ve virtuální realitě zvané Oasis, kde kdokoliv může být kýmkoliv. Pozornost filmu se nicméně stáčí k lovu tří klíčů, které v rozsáhlém herním prostředí ukryl zesnulý zakladatel James Halliday. Ten, kdo je najde, zdědí absolutní kontrolu nad celou Oasis. Po klíčích pasou nejrůznější skupiny, včetně nenasytné korporace IOI, která chce virtuální svět zneužít ve svůj prospěch, a také hrdina filmu Wade Watts, který doufá, že s nabitým bohatstvím konečně unikne z bídy.
Svět, kde ve Spojených státech vyrostly slumy a lidé utíkají do virtuální reality… To zní jako šťavnatá výchozí situace, ze které by se dala vytřískat hutná, přemýšlivá sci-fi, která by se satiricky mohla vyjádřit k přelidnění, sociální nerovnosti, uzavírání lidí na internet, popřípadě se zaobírat možnostmi virtuálních světů… Místo toho soustředí snímek primární pozornost na videohry a popkulturu. To nemusí být nutně špatně, nicméně v rámci Ready Player One to od první minuty diktuje způsob, jakým je značná část snímku podávaná a osobně mi ten styl příliš nesedl.
Začátek nás okamžitě vrhá do Oasis, to znamená změť barev, zvuků, pohybu… Screensaver je to krásný, nicméně úvod do světa budoucnosti je až příliš rychlý. Pořád se vysvětluje, navíc se hlavně mluví, místo toho, aby se ukazovalo. Svět „venku“ má být k nepřežití. Sice si domyslíte, že bydlet ve vertikálním trailer parku není med, ale proč se s tím nedá něco dělat se nedozvíme a vůbec jakékoliv detaily každodenního fungování nevidíme.
Zřejmé vlastně není ani to, zda lidi nějakým způsobem chodí do práce, nebo jsou online pořád a ono se to „nějak zaplatí“. Nedůvěryhodně působí i technologické propojení lidí s virtuálním světem a postupně začne další a další otázky budit provoz virtuálního zázraku. Dost nesourodá jsou také pravidla vnitřního fungování, kdy jednou něco vytváříte mávnutím ruky, jindy potřebujete virtuální peníze, potřetí se ve virtuální realitě musíte nadřít úplně stejně, jako ve skutečnosti a napočtvrté hrdinové musejí z ničeho nic pevně dodržovat naprosto neohnutelná ad-hoc pravidla, která svazují konkrétní situace zcela mimo rámec toho, co je možné a nemožné jindy.
Po zbrklém úvodu hned následuje první akční scéna, velkolepá automobilová honička, při které jsem chuť nad snímkem zlomit hůl. Tak zaprvé: To, že ve filmu můžu mít všechno neznamená, že by tam všechno být mělo a ještě najednou. Spielberg se sice celkem stylově prohání spolu s virtuální kamerou skrz závodní dráhu plnou roztodivných vozítek, ale na tu neustále něco padá, objevují se různé příšery nebo něco exploduje. To zahlcení smyslů je zkrátka až příliš intenzivní. Je to pohled na svět optikou hyperaktivních lidí budoucnosti, kteří potřebují neustále vstřebávat něco dalšího, aby se nezačali nudit. Navíc tím, jak je všechno nehmotné, jde jen těžko mít o hrdinu strach – vlastně vůbec o nic nejde, smrt nic neznamená.
To je podstatně lépe vyřešeno v závěrečné bitvě, kde se daří docela konstruktivně propojit svět virtuální a reálný a je tak cítit daleko víc napětí. (Kritika přesycení smyslů nicméně sedí i tam). Všeobecně pak platí, že Spielberg je natolik zkušený filmař, že když si odizolujete většinu momentů, tak na nějaké úrovni fungovat budou. Film má přehlednou narativní strukturu, postavy se v jeho rámci chovají pochopitelně, příběh se daří gradovat. To se ale bavíme na úrovni technického provedení.
Když odloupnete svrchní vrstvu a začnete se trochu šťourat v tom, o čem to vlastně celé je, tak vám vyjde, že sledujete partu videoherních hráčů, co se snaží za každou cenu zamezit tomu, aby o svoji videohru přišli (potažmo přišli o možnost ji hrát zdarma). To je prezentované jako otázka života a smrti. Jasně, v úvodu se mluví o tom, jak je Oasis nepostradatelným únikem z reality, ale jak už jsem říkal, problém je v tom, že film tu nepostradatelnost prostě nikdy neukáže. A opravdu je virtuální prostředí tak svobodné, když tam hrdinové neustále melou o tom, že na to či ono zrovna nemají virtuální peníze, popřípadě do toho investovali reálné prostředky? Svět venku působí relativně normálně (i když chudě) a virtuální únik působí jen jako únik, který nic neřeší, jen prodlužuje status quo.
