Fantazie Guillerma del Tora je jeden z Hollywoodských pokladů, což nám dokazuje již od roku 1997, kdy jsme měli možnost vidět jeho snímek Mimic. Jedenadvacet let poté zažívá menší comeback, když po několika rozporuplných snímcích natočil film, který usiluje hned o několik Oscarů.
The Shape of Water (Tvář vody) sleduje uklízečku Elisu (Sally Hawkins), která je od malička němá. Pracuje v jednom vládním výzkumném zařízení spolu se svojí přítelkyní a spolupracovnicí Zeldou (Octavia Spencer). Do zařízení je převezen tvor (Doug Jones), který byl chycen v Amazonii, kde byl uctíván jako bůh, a na kterém chce americká vláda v čele s vládním agentem Richardem Stricklandem (Michael Shannon) přirozeně provádět experimenty a získat tak vědomosti, které by se mohly hodit v kosmickém závodu se Sověty. Němá Elisa však s tvorem naváže kontakt, ke kterému není potřeba žádných slov a postupně si vytvoří pouto za hranicemi obyčejného přátelství.
Jak jsem již zmínil, del Toro oplývá jedinečnou fantazií, kterou vkládá do svých příběhů a filmů. Kdo se s ní neztotožní, toho může jeho pohádkové snění poněkud iritovat a platí to i pro Tvář vody. Film vyloženě vyniká v silných stránkách del Torovy tvorby, jako je překrásná dobová atmosféra, propracované postavy a množství lehce přehlédnutelných detailů, které však pozorného diváka musí zahřát na duchu.
Del Torovi nelze upřít, že jeho smysl pro dobové kulisy a atmosféru patří mezi ty nejvytříbenější. Ať už jde o byt hlavní ženské postavy, výzkumné zařízení či jednotlivé kostýmy, ze všeho dýchají 50. léta minulého století a člověk by chtěl alespoň na chvíli do té kouzelné doby nahlédnout, a nasát atmosféru. Práce s kulisami a celkově vizuálem je jedním slovem úchvatná.
Různorodost postav nabízí hned několik pohledů na ústřední příběh. V průběhu filmu se setkáme s intimním a kouzelným vztahem neznámého tvora s hlavní postavou němé uklízečky, který je hlavním motorem celého filmu. Na druhé straně se setkáváme s bezohledným vládním honem za tím, jak z výzkumu tvora dostat co nejvíc. V partu šéfa celého projektu exceluje Michael Shannon jako nesympatický vládní agent, který si bez ohledu na cokoliv jde za svým. Na pozadí probíhá studená válka se SSSR a každá informace, která se získá ať po dobrém, či násilím, je cenná. A do příběhu se vloží i ruský špión v podání Michaela Stulhbarga, který však na tvora nahlíží pohledem vědce jako na něco opravdu výjimečného, a tvoří tak protipól Shannonovy postavy.
Ústřední příběh o romanci mezi němou uklízečkou (Hawkins) a záhadným tvorem je rozhodně hodně zvláštní. I když tvor stojí na dvou nohách, jako člověk vypadá jen velmi vzdáleně, a tak může divákovi připadat podivné, až téměř nereálné, že s něčím takovým by mohla hlavní hrdinka navázat něco jako milostné pouto. Je zde potřeba trochu fantazie a pochopení, aby byl divák schopen pochopit smýšlení hlavní postavy, což může být u některých kámen úrazu.
Každá postava má za sebou určitý příběh, do hlavní dějové linky osobní životy vedlejších postav však nijak zvlášť nepřispívají. Kdyby se těchto pár scén vystřihlo, snímku by těch 10-15 minut stopáže pryč vůbec neuškodilo. Tím se dostáváme k příběhu, který je tak trochu předvídatelný a moc ničím nepřekvapí. Zároveň mi přišel někdy zmateně vystavěný, kdy se scény prolínají nesouvisle a skáčeme od jednoho k druhému. Poslední půlhodina filmu navíc zbytečně kombinuje žánry a podlomí nohy tomu, co film celou hodinu a půl tak pečlivě budoval.
Ještě jedna věc si zaslouží vlastní zmínku, a tou je hudba. O tu se postaral Alexandre Desplat, a skvěle a kouzelně zapadá do pojetí filmu a jednotlivých scén. Z poloviny tvoří tu klasickou a okouzlující deltorovskou atmosféru a nebojím se říct, že se jedná o úplně nejlepší věc na celém filmu.
Ve výsledku je The Shape of Water trochu nesourodý film, který celé první dvě třetiny buduje něco, co se v té třetí nešikovně scenáristicky rozpadne a v divákovi zanechá pocit, že to šlo ukončit daleko lépe. Stále se však podle mě jedná o jeden z výraznějších del Torových filmů, ve kterém vyčnívají silné stránky režiséra v podobě kouzelné dobové atmosféry a silných hereckých výkonů (především Michael Shannon), které doprovází krásná Desplatova hudba. V oscarovém souboji se Třemi billboardy bych si však více vsadil na snímek Martina McDonagha.
Na závěr druhý pohled:
