Herečka a režisérka Jodie Foster rozpoutala před časem zajímavou diskusi, když v rozhovoru pro Radio Times řekla následující:
„Z chození na filmy se stal zábavní park. Studia vyrábějí špatný obsah, aby se zalíbily masám a akcionářům. Je to jako hydraulické štěpení – momentálně dostanete ty nejlepší výsledky, ale zničíte Zemi. Ničí to divácké návyky amerických občanů a posléze i zbytku světa. Nechci točit dvousetmilionové filmy o superhrdinech.“
Podobně ostré prohlášení samozřejmě automaticky budí vášně a vyjadřovali se k němu i kolegové z branže. Třeba režisér James Gunn (Strážci Galaxie) respektuje názor Jodie, ale přesto se ve své obsáhlé reakci domnívá, že režisérka situaci vidí zbytečně zjednodušeně a nepřipouští, že všechny velkofilmy nejsou jen komerční dojné krávy, ale také zároveň mohou mít nějakou uměleckou hodnotu.
V tom má Gunn jistě pravdu, ale musí se nechat, že když se podíváme na filmový kalendář za posledních několik let zpátky, tak je tam ta tendence zřejmá. Pokud se zaměříte na klasická hollywoodská studia (Disney, Sony, Universal, Paramount, Fox), tak je patrné, že čím dál tím větší část roku zkoušejí vyplnit filmy, které jsou drahé, určené co nejširšímu možnému publiku a vycházejí z nějaké předem známé značky.
To samozřejmě nezní příliš lichotivě. Výsledkem je mnohdy jednotvárný produkt, který se diváky snaží oslnit velkolepostí (nebo alespoň mít dost velkoleposti do trailerů) a ničím jiným a všechny filmy se podobají jako vejce vejci. Abych se ale ještě jednou vrátil ke Gunnovi, vinit z toho samotný „žánr“ velkofilmu je tak trochu nefér. Jádro pudla je potřeba hledat v současné podobě filmového byznysu a skutečně o byznys jde (až v té první řadě).
Velká filmová studia vedou manažeři najatí k tomu, aby generovali profit, jako v každé jiné firmě. Menší projekty mohou vykazovat určitý profit, ale je potřeba konstantně systematicky pracovat na několika frontách, výsledek není ani tak zaručený a čísla před akcionáři nikdy nebudou vypadat tak oslnivě, jako ty z blockbusterů. Navíc už jsme o tom mluvili mnohokrát, komornější příběhy se stále víc a víc přesouvají z kin do televize (na VOD), kde je pro ně publikum i víc prostoru.
Stačí pak, aby konkurence udělala úspěch s nějakou frančízou a ostatní studia hned taky mají od svých akcionářů na stole otázku, kdy přinesou nějaké podobné terno. Vzhledem k vyjádření Jodie se přímo nabízí odkázat na úspěch Marvelu a jeho provázaného světa. Zájem o prověřené značky a provázané světy stoupl ještě rychleji, než když po přelomu letopočtu slavily úspěch fantasy ságy Pána prstenů a Harryho Pottera. Všichni chtějí cross-promotion, všichni chtějí licencovat související produkty. Jenže známých značek, které jsou skutečně globálně populární, zase tolik není a také se hodně rychle ukáže, kde se opravdu jde jenom jde po penězích a kde naopak dostávají produkty alespoň nějakou základní péči.
Manažeři jsou nicméně před akcionáři z obliga. Poslušně přece kopírovali úspěšný model konkurence, sledovali trend, cílili na široké publikum. Možná se i nějaké krátkodobé výsledky dostavily. A že to z dlouhodobého hlediska publikum deformuje? Že se dostáváme do začarovaného kruhu, kdy Hollywood nabízí jeden typ zábavy a ve všech se podporuje přesvědčení, že publikum vlastně tenhle typ zábavy vyžaduje? To je ve finále celkem jedno. Manažeři filmových studií jsou najímáni na dobu určitou, chtějí si rozebrat své bonusy a jít dál, co bude za pár let, to je jim šumák.
Takže pokud budeme hloupý velkofilm vnímat jako jakousi „zkratku“, která má vést k rychlému zisku, ale dlouhodobě poškozuje celý ekosystém, tak problém není v hloupém velkofilmu, ale v tom, že je Hollywood byznys, jako každý jiný. Podobné chování, kdy se dbá především na krátkodobé výhody a případný dlouhodobý vliv se neřeší, můžeme sledovat u opravdu velké spousty oblastí našeho života (zvlášť těch byznysových), tak proč by tomu zrovna u filmového průmyslu mělo být jinak?
To samozřejmě není příliš konstruktivní a optimistický závěr, na druhou stranu, s rozvojem technologií vstupuje do filmového světa čím dál tím větší množství hráčů a úspěch snímků jako jsou Uteč, Rozpolcený či Baby Driver (a naopak relativní neúspěch Transformers 5, Justice League nebo Krále Artuše) ukazuje, že trendy se mohou měnit, popřípadě, že se úplně obejdeme bez zkostnatělých dinosaurů filmového průmyslu. Sama Foster si nesmírně pochvaluje spolupráci s Netflixem, který jistě má vlastní mouchy, ale pořád je tou správnou připomínkou toho, že zajímavé pohyblivé obrázky si zkrátka cestičku najdou.
Příspěvek poprvé vyšel v roce 2018. Znovu jej v upravené podobě připomínáme v rámci rubriky "staré ale dobré". V ní novějším čtenářům připomínáme starší tematické příspěvky, které jsou dodnes aktuální a zpestří vám dobu, v níž se velká většina filmových novinek točí primárně kolem koronaviru a jeho dopadů.
Zdroj: Telegraph
