Hercula Poirota má většina z nás zažitého především v podání Davida Sucheta z dlouhotrvajícího televizního seriálu. Teď jsme se dočkali hollywoodské nákladné verze Vraždy v Orient expresu, kde známého belgického detektiva ztvárnil Kenneth Branagh, který je zároveň režisérem filmu. Jak si nová verze příběhu vede?
Románovou předlohu nebo starší filmovou adaptaci už si nevybavím tak dobře, a tak trochu váhám, zda se snímek tak docela nepovedl nebo jestli už je klasická látka v dnešní době až příliš provařená, kopírovaná nebo snad krotká. Možná, že od obojího trochu.
Film má poměrně výrazně oddělené tři části. První je vynikající. Děj začíná na Blízkém východě, takže jsme v exotickém prostředí, vyprávění má vizuální rozmach a je prodchnuté vůní dálek. Dostáváme přesně to, co sedí ke snímku se slovem „Orient“ v názvu. Vyprávění má odpich, seznamujeme se s Poirotem, poprvé potkáváme i další postavy. Přechod na palubu vlaku je plynulý, podaný ve skvostné prodloužené scéně beze střihu, a když se vlak konečně rozjíždí do krajiny, tak je sice znát, že jde o kolekci digitálních triků, ale v určitým způsobem „pohádkové“ atmosféře to vůbec nevadí.
Poirot by s obřím mrožím knírem mohl působit jako karikatura, ve skutečnosti se však Kennethovi daří postavu vykreslit nejen jako chodící stroj na odhalování zločinu, ale i jako muže z masa a kostí, který za svoji genialitu platí určitou daň a jeho povahové ústřelky jsou s jeho genialitou i křehkou podstatou úzce provázané. Ostatní postavy na palubě Orient expresu pak hrají vesměs známé herecké osobnosti, a tak jsou přinejmenším dostatečně rozmanité a i na relativně malé ploše dovedou čerpat z charismatu svých představitelů.
Potud vše fajn. Jenže jakmile dojde k vraždě, ztrácí snímek dech. Prostor vlaku je najednou stísněný a nedaří se jej vůbec zajímavě využít – většina situací jsou jen Poirotovy rozhovory s podezřelými, které by se mohly odehrávat prakticky kdekoliv. Z filmového zážitku se přesouváme k televizní konverzačce a ztracenou energii už se nepodaří nikdy tak docela získat zpátky. Závěr snímku už je sice opět o něco živější, nicméně jako by se v něm nejvíc projevil Branagh divadelník. Poirot se s dalšími postavami střídá v deklamování velkých monologů o povaze zločinu a trestu, mluví se o morálce, právu atd. V některých případech je scéna dokonce i rámovaná takovým způsobem, jako bychom byli živé obecenstvo a před námi se rozprostíralo klasické divadelní pódium.
Takže za mne určité lehké zklamání, když po vynikajícím začátku filmaři nedovedou s klasickou látkou pracovat nadále podobně invenčním způsobem. Ale pokud vás snímek alespoň trochu láká, rozhodně mu dejte šanci! Potenciál, že vám sedne lépe tu určitě je a v žádném případě se nejedná o nějaký průšvih, který by si vaši pozornost nezasloužil.
