Lék na život (A Cure for Wellness) je novinkou Gora Verbinskiho, ve které následujeme Lockharta, mladého muže, který agresivně šplhá po žebříčku velké korporace. Je to bezohledný workoholik, který žije pouze prací a Dane DeHaan jej přesvědčivě vykresluje jako sebestředného fracka, který nemá příliš velkou úctu k ostatním lidem a je přesvědčený, že z každé situace musí díky svému intelektu, ostrým loktům a dosavadní tvrdé práci vzejít jako právoplatný vítěz.
Znenadání jej však čeká nucená dovolená, plná situací, ze kterých se nevykecá. Šéfové odhalí jeho malý podvod, který jsou ochotní přehlédnout jedině tehdy, pokud jim pomůže vyřešit daleko větší problém. Ze Švýcarských lázní musí za každou cenu přivést klíčového člena představenstva, který z ničeho nic přestal jevit o byznys zájem a ohrožuje tak důležitý obchod, jež před firmou leží. Na místě si hrdina poraní nohu a zjišťuje, že hospitalizovaný člen představenstva stejně není zatím připravený lázně opustit. Lockhart tak musí chtě nechtě několik dní strávit saunováním a pitím léčebné vody. Při tom si rychle všimne, že v sanatoriu něco nehraje a začíná pátrat po tom, co se za uvolněnou fasádou vlastně skrývá.
Gora Verbinského mám rád od té doby, co natočil Kruh a první Piráty z Karibiku. Pak už to ale nikdy nebyla taková sláva. Vyloženě za doporučení stojí z jeho další tvorby už snad jen Rango, jinak se jeho projekty často utápějí v až přehnaných ambicích. U pokračování Pirátů z Karibiku se Gore ještě mohl vymlouvat na probíhající hollywoodskou stávku scenáristů, v Lone Rangerovi už všechno podřídil obrovským akčním scénám s parními vlaky a podivným výstřelkům Johnnyho Deppa zcela dobrovolně. Říkal jsem si, že po letech velkofilmů připravil menší projekt, tak že se snad můžeme těšit na ukázněné řemeslo, které nepotáhnou dolů režisérovy sklony k megalománii. Bohužel, Gorovy zlozvyky nikam nezmizely.
Lék na život je mysteriózní thriller, ve kterém je na prvním místě děj. Naprostou většinu času strávíme s hlavní postavou, které se nikdy nepodíváme pořádně pod povrch, a pokud jde o nějaký druhý plán, tak je tu sice určité přemítání o lidské posedlosti konzumem, ale opět nejde o nic, co by si ukusovalo nějak víc času z děje. Celou dobu se tedy soustředíme především na odhalování toho, co se děje v tajuplných lázních uprostřed Alp, a tak je 146 minut zatraceně znát.
Z počátku to tak přitom nevypadá. Úvod je hodně vizuální. Verbinski se s alpskou scenérií doslova mazlí, kontrastuje strhaného workoholika s ospalou přírodou a starobylou architekturou. A když se společně s filmem poměrně záhy noříme do samotného sanatoria, začínají ty pravé hody. Stará budova je nesmírně fotogenická a kamera skrz ni proplouvá společně s lehce omámeným hrdinou. Znepokojení se daří prodávat čistě skrze obrazy, náznaky a hudbu.
V určitou chvíli však jako by obrazy přestaly stačit a začne se mluvit. Silná vizuální stránka je upozaděná a hodně často sledujeme ve statických záběrech dvě postavy, jak spolu diskutují a kus po kuse odhalují znepokojivou historii horských lázní a šlechtického rodu, který zde kdysi žil. V tu chvíli začne film být vleklý, až ubíjející. Informací je zbytečně moc, jsou podávány nesmírně polopaticky a z filmu je najednou „epizoda“ odněkud z prostředka seriálu, který měl zpočátku dobře našlápnuto, ale po pár týdnech filmaři zjistili, že mají méně materiálu než epizod, a tak šlapou vodu, než se zase dojde k tomu podstatnému.
Finále je potom jak z béčkového filmu, když se na scéně objeví skoro až karikatura zlých sil. Tahle část Léku na život je sice zábavná, ale na druhou stranu zase podle mně nejde příliš dobře dohromady s úvodem, který si tak liboval v náznacích a sliboval, že se na nás řítí komplexní osobnostní drama. Místo toho tedy přichází přepálená béčková zábava. A nepotěší samozřejmě ani to, že odhadnete se značným předstihem, kam zhruba má snímek namířeno.
Krom DeHaana už hrají nějakou důležitější roli ve filmu pouze postavy šéfa sanatoria (Jason Isaacs) a Hanny (Mia Goth), pacientky, která je výrazně mladší, než všichni ostatní klienti. Nejedná se ale o propracované charaktery s vývojem, ale pouze o dvě postavičky, které nějakým způsobem pomáhají usměrňovat děj a jsou zajímavé svou povrchní výstředností.
Verdikt
Lék na život je do značné míry zklamáním, kvůli potenciálu, jaký v sobě ukrývá. Úvodní polovička je příjemně dávkovaný thriller, který překrásně vypadá a na každém kroku cítíte, jak si nenápadně staví figurky pro grandiózní šachovou partii. Ta pak ale bohužel nepřijde. Splétání všech volných nitek není chytré a uspokojivé, ale spíš úmorné a bez nápadu. Film se tak postupně dusí pod vlastní vahou a živá voda jej pokropí teprve ve chvíli, kdy se v divokém finále Verbinski zcela vykašle na jakoukoliv uvěřitelnost nebo psychologii postav a všechno spláchne očistným proudem bezostyšené béčkové zábavy.
