Čistokrevný duchařský horor s pořádně hutnou atmosférou aby divák pohledal. Opravdu kvalitní tituly za posledních pár let bychom nespočítali ani na prstech jedné ruky. Španělský Sirotčinec od Juana Antonia Bayona a předloňské Insidious Jamese Wana, jedenáct let staří Ti druzí s Nicole Kidman. Jinak asi nic. Teď se to pokusí změnit Žena v černém, remake dvaadvacet let starého televizního hororu.
Mladý právník (Daniel „Vy víte kdo“ Radcliffe), který těžce nese smrt své manželky, je svým zaměstnavatelem pověřen, aby dohlédl na pozůstalost jednoho z klientů. A zejména pak na záležitosti týkající se jedné znepokojivě umístěné nemovitosti. Právník opouští malého syna a vydává se do britského přímořského městečka, s vidinou poněkud nudné, rutinní práce, která bude za dva dny hotova. Jenže od chvíle, co na určené místo dorazí, nemůže přehlédnout podivné chování místních obyvatel. A pokud je něco v pravém slova smyslu opravdu divné, je to právě ona nemovitost obklopená hřbitovem, vzdálená několik kilometrů od vesnice a většinu času odříznutá přílivem. Právník brzy začíná zjišťovat znepokojivá tajemství starého panství, především pak velice zvláštní okolnosti, za nichž umírají děti v okolí. A největší otázkou samozřejmě je, kdo je ta mlčenlivá, děsivá postava ženy v černém, která hrdinu pronásleduje.
Poctivě odvedené řemeslo
Režisér James Watkins má za sebou zatím pouze velice podařené exploitation Jezero smrti, ve kterém banda dětí zmasakrovala Michaela Fassbendra, a Ženou v černém dokazuje, že nešlo pouze o začátečnické štěstí. Jedná se o precizně zrežírovanou a výpravně zvládnutou duchařinu, která spoléhá na dlouho budovanou, hutnou atmosféru, namísto kvant laciných lekaček a galonů krve. Nejedná se o moc originální příběh a o co vlastně jde, odhadne divák již při první návštěvě domu. Hrdina se ovšem nechová nijak idiotsky, a ač se vám může jeho chladnokrevné hledání řešení celého problému zdát poněkud nevěrohodné, nemůžete jinak, než fandit.
Scénář by zkrátka sám o sobě nebyl žádnou výhrou. Je to klasická, čistokrevná viktoriánská duchařina, kterou lze přirovnat třeba k Těm druhým Alejandra Amenábara. Co Ženě v černém dodává skvělou atmosféru, jsou především precizní režie, dobře dávkovaný soundtrack Marca Beltramiho a příjemně civilní Daniel Radcliffe.
Radcliffe je uvěřitelný, ale přesto se vám (alespoň zpočátku) horko těžko daří sundat onen Potterovský filtr. Jenže tohle trvá přibližně první deset minut, než se do filmu ponoříte. Danielův hrdina bloudí opuštěným domem, občas prohodí pár slov s jedním ze starousedlíků (Ciarán Hinds), ale jinak toho moc nenamluví. O Radcliffově postavě tak víme prakticky pouze to, že miluje svého syna a těžce nese smrt manželky. Podle některých ohlasů je to na dobrou charakteristiku postavy málo a já, ač musím souhlasit, na druhou stranu přidávám protiargument: Tenhle film funguje právě díky své jednoduchosti. Divák víc, než to co mu je předkládáno znát nepotřebuje. Stačí, že se bojí. A to je v hororu to hlavní.
Verdikt
Žena v černém je poctivý, téměř staromódní, duchařský horor se skvělou atmosférou, kterému překvapivě nepodráží nohy ani předvídatelná zápletka a ne úplně logický scénář. Je to především prostředí, které utváří atmosféru a dobře zvolená gradace napětí. Pak stačí překvapivě málo k tomu, aby divák reagoval tak, jak se od hororu očekává. A zase se nějaký čas bál v noci chodit na záchod.
