Recenze: Železná lady

Oscaři jsou rozdaní a několikaměsíční období vyplněné především srdceryvnými dramaty pomalu končí. Jedním z posledních snímků, který se ucházel na 84. udílení Akademie o několik cen, je Železná lady. Britské drama, jež je v některých prvcích koncepčně podobné např. Mému týdnu s Marilyn, který vstoupil do našich kin minulý týden, je životopisným dílem jediné premiérky v historii Velké Británie – Margaret Thatcher. Scénář z pera Abi Morgan (Stud) se rozhodla převést na plátno režisérka Phyllida Lloyd, jež stojí za dva roky starou „komedií“ Mamma Mia!. Lloyd si tak zopakovala spolupráci především s Meryl Streep, u které bylo jasné už od prvních chvil, že bude středobodem celého filmu.

Krátit, co to jde

Železná lady je vyprávěna pro životopisy poměrně klasickým stylem, tedy ve dvou liniích. Ta první nahlíží do dnů minulých a ukazuje silnou a průraznou osobnost Thatcher už v jejích raných začátcích politické kariéry. Nechybí samozřejmě ani seznámení s osudovým mužem jejího života, stejně jako vzestup zakončený pevným usazením do premiérského křesla. Druhá linka je pak zasazena do současnosti, když ukazuje kdysi úspěšnou političku jako psychicky nemocnou starou paní, která je stále pevným poutem svázána se svým již několik let zesnulým mužem. To všechno přitom na poli velmi střízlivé stopáže.

Právě údaj 105 minut může kdekoho na první pohled zarazit, poněvadž u snímků životopisného ražení se zpravidla setkáváme s (mnohem) vyšší hodnotou. Režisérka byla navíc díky scénáři postavena před obtížný úkol, když měla rozmáchlou látku, popisující události několika dekád, podat divácky co nejzáživnějším způsobem a navíc alespoň částečně přiblížit i současné osudy britské expremiérky. Nemá smysl moc chodit kolem horké kaše – Phillipa Lloyd bohužel i přes viditelnou snahu natočila pouze jakousi směs kratších či delších úryvků ze života Margaret Thatcher, jejichž vzájemná „poslepovanost“ zaručuje, že se dá o Železné lady jako o kvalitním životopisném dramatu hovořit jen těžko.

Spousta motivů k ničemu

Už na papíře musí být zřejmé, že scénář toho evidentně chce říci hrozně moc. Zprvu tu máme důraz na silný ženský charakter, poté doživotní sepjetí s manželem nebo důležitá rozhodnutí, jež v jeden moment ovlivnila dění na několika místech planety. Nosných motivů tu tedy najdeme s přehledem hned několik a nebál bych se říct, že v rukách jiného tvůrce bychom klidně mohli dostat kvalitní, ne-li rovnou strhující počin. Lloyd však absolutně rezignuje na jakoukoliv režijní invenci a navíc není schopná na papíře poměrně slibnou látku přetavit do konzistentního celku. Její neschopnost ji bohužel dostává do pozice, kdy ji scénář pevně svírá v řetězech a ona tím nejvíce rutinním způsobem uvádí k životu na plátno jednotlivé scény.

Tedy k životu, minimálně linie ze současnosti je už od prvních minut absolutně mrtvolná, s přibývající stopáží (a hlavně s tím velkým množstvím času, který je jí – navzdory ukrutné nezajímavosti – věnován) se však stává nesnesitelnou. Zbytek snímku pak nabízí veskrze průměrnou práci, jež svým řemeslem připomíná spíše televizní adaptaci než celovečerní drama pro kina. Skáče se o deset let tam a zase zpátky, což by na první pohled tolik nevadilo, kdyby však jednotlivé vyprávěcí linky nebyly tolik zkratkovité. Lloyd předvádí hotový režijní sprint, bohužel však v tom špatném slova smyslu, když není schopná zdůraznit důležité momenty v životě hlavní hrdinky. Nechronologické vyprávění je v tomto případě navíc spíše na škodu, protože skoky v čase tam a zpět vyvolávají zmatečný dojem.

Oscar pro Streep nebo maskéry?

Železná lady by ráda řekla hrozně moc, ovšem její zkratkovitost v kombinaci s rezignující režií z ní dělá nesourodý myšlenkový „maglajz“, tudíž ve výsledku vlastně neřekne vůbec nic. V divákovi spíše při závěrečných titulcích zanechá hromadu otázek. Jestli ale byla Thatcher opravdu jednou z nejpříkladnějších ženských osobností 20. století nebo jen feministická pedantská kráva, to si bude muset nakonec člověk zodpovědět sám. Rozhodně mu v tom ale nepomůže film, to už i ta zpropadená Wikipedie toho o životě Margaret řekne mnohem víc a možná dokonce zajímavěji.

Bohužel to vypadá, jako by režisérka Lloyd kladla největší důraz vizuální podobnost snímku realitě. Nechala maskéry, aby se na hlavní postavě opravdu vyřádili (za masku opravdu všechna čest) a zároveň nakázala Meryl Streep, aby pořádně okoukala gesta a dikci Thatcher, přidala k tomu špetku jejího hereckého daru od Boha a doufala, že už to nějak dopadne... Streep rozhodně nepředvádí nějaký životní výkon, nepočítaje však onen opravdu kvalitně nanesený make-up a paruku, je právě ona asi jediný důvod, proč byste se Železnou lady měli ty necelé dvě hodinky strávit.

Verdikt

Snímek je to totiž i přes těchto pár pozitiv bohužel podprůměrný. Jedná se o důkaz, že když dáte na papíře i poměrně slibný scénář do rukou naprosto neschopnému režisérovi, může z toho všeho vzniknout nepovedený film. V tomto případě je ale spíš než o celovečeráku řeč o změti scén ze života Margaret Thatcher, bez jakékoliv příchutí nebo zápachu, které jsou navíc extrémně zkratkovité (v případě linky ze současnosti pak rovnou k nevydržení). Absence vystavění jakéhokoliv silnějšího motivu nebo zdůraznění důležitých momentů v životě v hlavní hrdinky dělají z Železné lady bezpohlavní drama, které chce nabídnout od každého trochu, ovšem divák nakonec nedostane vůbec nic. Tedy kromě té Meryl Streep. To je ale na film podobného ražení zatraceně málo.