Bez mučení se hned na začátku přiznám, že předělávce Bena Hura, oscarového historického eposu z konce padesátých let, inspirovaného stejnojmennou a velice vlivnou novelou Lewise Wallace z roku 1880, jsem co do kvalit či výdělku ani trochu nevěřil. Ostatně tragická volba režiséra, jímž se nakonec stal Timur Bekmambetov – režisér, který možná umí točit solidní akci, ale naprosto zoufale postrádá jakýkoli cit pro hlubší práci s postavami a charaktery – pak odsoudila znovuobjevený příběh privilegovaného jeruzalémského Žida, jehož relativně poklidný život převrátí naruby nezamýšlený střet s římskými okupanty, ke skeptickému pochybování o samotném smyslu celého projektu a zvolání „bože, tohle bude kolosální průšvih“.
Klíčovým termínem, okolo něhož se celá recenze musí nutně točit, je smysl. A bohužel, Bekmambetovův Ben Hur pro jedenadvacáté století, tedy snaha o smysluplný a výživný remake epického historického velkofilmu odehrávajícího se v dobách Ježíše z Nazareta, vskutku nemá příliš co nabídnout a čím zaujmout. Opravdu se musím divit, co všechno jsou dnes šéfové hollywoodských studií ruku v ruce s producenty schopni odklepnout a pustit do výroby. V časech, kdy filmové historické eposy zas tak úplně nefrčí a z označení „remake“ se pomalu a jistě stává sprosté slovo, nasypat přes sto milionů dolarů do produkce předělávky oscarové klasiky, která nicméně z hlediska kombinace hutné tematiky a kvality zpracování (absence invence a ambicí) v dnešní době snad ani reálně nemůže pomýšlet na to, že by rezonovala v klíčových segmentech divácké obce, může jen naprostý blázen.
Velmi nerad bych navodil dojem, že !pouze! trh by měl tvůrcům diktovat, co by měli točit a my bychom se tu brzy utápěli v homogenní změti komiksovek, rodinných animáků a nekorektních komedií. Brrr, ba naopak, kupříkladu historických (velko)filmů de facto o čemkoliv zajímavém není nikdy dost, leč „Ben Hur 2016“ je přesně takovým snímkem, jenž skrze svůj finanční debakl a přízemní přístup k látce dost možná odradí Hollywood od tematicky podobně laděných počinů, na čemž budeme tratit v prvé řadě my – diváci.
Problém samozřejmě netkví v látce (knižní předloze), kterou tak působivě převedl na filmové plátno v roce 1959 režisér William Wyler, nýbrž v kvalitě zpracování, respektive ve zvolené formě, kdy vizuální přímočarost reprezentovaná mimo jiné digitálními orgiemi drtí vlastní obsah. Jinak řečeno, prioritou je líbivost vizuální stránky, spektakulárnost digitálně stvořených akčních scén, jejichž nepřirozenost a nedotaženost však místy spíše ruší, a maximální snaha o dynamizaci vyprávění, v němž není čas na postihnutí hlavních charakterů, zobrazení jejich vnitřního boje či procesů vedoucích k závěrečné katarzi. Na nic z toho nemá Bekmambetovův zkratkovitý letní blockbuster čas, ale právě na tom by snímek stavět měl.
Přitom emotivní příběh o bratrské lásce, nenávisti, pomstě a odpuštění v době římského protektorátu nad Palestinou rozhodně má i dnes potenciál zaujmout. Snímek vypráví o životních patáliích Judaha Ben-Hura (Jack Huston), židovského prince z privilegované rodiny, žijícího v Římany spravovaném Jeruzalémě. Řím, reprezentovaný prefektem Pilátem Pontským, budoucím katem Ježíše Krista, v této době utužoval svoji nadvládu nad Palestinou a neurozené vrstvy židovského obyvatelstva čelily dennodenně útlaku a bezpráví. Římské nepravosti vedly ke vzniku militantního protiřímského odbojového hnutí (tzv. zélótů), jež se často dostávalo do násilných střetů s římskými okupanty. Urozený Ben Hur zprvu útisk nikterak výrazně nepociťoval a snažil se za každou cenu vyhnout konfliktu. Byl smířlivý, dobrosrdečný a pro „teroristické“ praktiky zélótů neměl pochopení, neb se oprávněně obával hněvu Říma. Ovšem jakmile jeden ze zélótů zaútočí během průchodů římských legií z terasy Ben Hurova domu na samotného prefekta, rázem se situace mění. Navíc o osudu hlavního hrdiny (a trestu pro jeho rodinu) má rozhodnout Messala (Toby Kebbell), Ben Hurův nevlastní bratr (původem Říman), z něhož se stal kapitán v římské armádě.
Zápletku takřka „biblických“ rozměrů Bekmambetov pojal spíše jako takové zátiší, které má sloužit digitálním orgiím odehrávajícím se na vodě, v prašné poušti či na závodní dráze pro koňská spřežení. Odhlédneme-li od faktu, že tvůrci se z velké části vykašlali na preciznější práci s charaktery a jejich postupnou proměnu pod tlakem vnějších okolností, tak je třeba jim adresovat i několik výtek týkajících se akční sekvencí. Už jsme si tak trošku zvykli, že když se ve filmu děje něco dramatického, tak se začne klepat kamera. Někdy to může být i ku prospěchu věci, ale čeho je moc, toho je příliš. V tomto případě se kamerový třes vrací jako bumerang skoro v každé akčnější pasáži a přispívá k už tak chaotické kompozici těchto částí snímku. Nehledě na fakt, že digitální triky samy o sobě působí, řekněme, těžkopádně. Nelze se proto ubránit dojmu, že zamýšlená opulentnost filmu vposledku spíše škodí.
Verdikt
Nic lépe nevystihuje nového Ben Hura jako výraz zbytečný. Bekmambetovův spektákl chce být moderní, chce být cool a chce přenést dynamiku jednadvacátého století do časů dávno minulých s nešťastným důrazem na efekt, nikoliv na obsah. Bekmambetov tak dobrovolně rezignuje na funkčnost a epičnost celého příběhu, protože svůj snímek zbavuje veškerého půvabu květnatého vyprávění o mezilidských vztazích, spiritualitě, morálce a lásce v mnoha podobách, čímž výjimečně bohatý příběh devalvuje na přímočarou a plochou akčně-dobrodružnou báchorku o pomstě a odpuštění, na níž drtivá většina diváků buď vůbec do kina nevyrazí, nebo po opuštění sálu ihned zapomene. A ani sympatické herecké obsazení, v čele s charismatickým Jackem Hustonem, a několik světlých okamžiků na tom nic nezmění.
