Do kin dorazili noví Krotitelé duchů. Ještě dlouho před zveřejněním jediné fotky se kolem filmu strhla bizarní nenávistná smršť, kdy jsme denně slýchali zaručeně přesvědčivé argumenty o tom, proč chystaný film zničí dětství celé generace, popřípadě proč ženy nemohou krotit duchy. Anebo by moooožná mohly, kdyby měly míry jako pornoherečky. Bohužel, film sám sobě udělal medvědí službu, když nenabídl nijak výraznou propagační kampaň a důvěru začali ztrácet i ti diváci, kteří byli do té doby Krotitelkám otevření. Takže jaká je výsledná realita?
Taková, jakou jsme mohli při zachování klidné hlavy očekávat. Film není v žádném případě dokonalý, ale také na něm není vůbec nic pohoršujícího a žádný problém rozhodně nijak nesouvisí s tím, že jsou hrdinkami ženy. Ba naopak, z téhle skutečnosti snímek dokáže čerpat. Nejvíc (nebo minimálně nejokatěji) bolí dědictví původních filmů. Krotitelky se strašlivě snaží zavděčit fanouškům, a tak každou chvíli na plátno vstupují původní herci v cameo roličkách nebo ikonografie předchozích filmů. Vyprávění v tu chvíli často vyloženě zamrzne a ohlížení k minulosti tak bolestivě vyčnívá. Noví diváci z daných momentů stejně nic mít nebudou a pamětníci si musí všimnout v první řadě té křečovitosti, s jakou jsou okénka do minulosti připravená.
Z filmu z roku 1984 si Krotitelky berou i základní premisu. Tři hrdinky jsou inteligentní akademičky, které kolegové neberou vážně kvůli jejich zájmu o paranormální jevy. Když se jim duchy konečně podaří viditelně prokázat, rychle se ukáže, že světélkující bytosti nejsou dvakrát kamarádské a začnou se zvyšující se intenzitou ohrožovat celý New York. Výzkumnice (ještě s pomocí čtvrté dámy, která zná hodně dobře město a jeho historii) jsou sice na boj s nadpřirozenem absolutně nepřipravené, ale pořád jsou nejpřipravenější ze všech. A tak uposlechnou svůj pocit občanské povinnosti a pustí se do nelehké deratizace šmejdu ze záhrobí.
Dějová struktura je podaná přehledně a bez nějakých zaškobrtnutí, je vidět, že je film určený do velké míry mladším divákům. Daleko zajímavější než děj jsou jeho hrdinky. Ústřední dvojka v podání Melissy McCarthy a Kristen Wiig je nicméně maličko slabší, obzvlášť proto, že má především posouvat děj kupředu a být často takovým tím poklidným centrem rozumu. O něco lépe je na tom Wiig, jejíž Erin se v průběhu filmu alespoň souká ven ze své sešněrované ulity. Největší hvězdou celé čtyřky je Kate McKinnon v roli naprosto ujeté Holtzmannové. Inženýrka týmu nejen že přichází s naprosto geniálními vynálezy, ale také je to takový ten žolík, čertík v krabičce, u kterého nikdy nevíte, kdy vyskočí. Evidentně se příliš netrápí otázkami života a smrti, hlavně když zažije něco zajímavého. U toho přitom není nijak hlučná, její potřeštěnost se projevuje hlavně v extrovertních gestech, sebevědomém vystupování i naprosto nesouvisejících poznámkách.
Leslie Jones si potom zahrála takovou správně všetečnou tetku, kterou už nebavilo sedět v kukani v metru a radši se „sčuchla s holkama“ a vypravila se s nimi něco pořádného zažít. Ústřední čtyřka je hlavní předností celého filmu a důvodem, proč má smysl v restartované sérii pokračovat. Dámy tak trochu outsiderky, které si užívají každý malý úspěch i vzájemné projevy přátelství a určitě budou pro mladé divačky stejným vzorem, jako když před dávnými lety malí kluci v původním filmu viděli, že k boji se zlem nejsou potřeba jen svaly, ale že rozum má taky svou váhu. Pátým do party je Chris Hemsworth, který si zahrál krásnou parodii na stereotypní tupou sekretářku, která je najatá jen kvůli tomu, že dobře vypadá. A roli si patřičně užil.
Je velká škoda, že přes dobře rozvržené charaktery a množství komediálního talentu, který se při filmování sešel, film jako komedie nijak zvlášť neexceluje. Jak už jsem říkal, odkazy na původní filmy nejsou nic moc. Pak je tu spousta slapstickového humoru, který je takový předvídatelný, mnohokrát viděný. Úsměv vyvolá, ale rozhodně vám nezacloumá bránicí. Jako by nízký rating bránil vtipům v rozletu. Režisér Paul Feig si obvykle libuje v sprosťárnách a vtipech na hraně, tady se krotí kvůli dětem a nějak to není ono. No a pak je tu humor vycházející z postav a komentář netoleranci, nesnášenlivosti a stereotypům, které jsme mohli zaznamenat třeba ve zmiňovaných internetových diskusích k filmu. Tyhle vtipy jsou chytré, nevtíravé a nenápadné, ale většinou takové profesorské, takže se v duchu usmějete nad věcí, na kterou film trefně poukazujete, ale salvy smíchu to opět nevyvolá. Krotitelky jsou nejméně vtipným filmem Paula Feige a v klidnějších pasážích to je pro Krotitelky citelný problém, protože příběh přes veškerou svou adekvátnost dvakrát poutavý prostě není.
Druhým vrcholem filmu je tak vedle hrdinek vlastní krocení duchů. Děvčata používají množství hraček, které jsou zábavné a když dojde na krocení, jednotlivé scény jsou různorodé, každá s vlastní fazonou a sadou nových nápadů. Duchové jsou po vizuální stránce pěkně provedení a do scén zasazení citlivě, rozhodně jde o jeden z vydařenějších trikových velkofilmů poslední doby. Také Paul Feig se až překvapivě roztočil. Zatímco ve svých starších projektech vyloženě postavil kameru před herce a spoléhal se čistě na sílu dialogů, ve Špiónovi už byl napůl cesty a tentokrát už se může pochlubit živým nasnímáním řady scén.
Verdikt
Krotitelé duchů nejsou žádné zneuctění, katastrofa ani hrůza, jak se vám budou snažit někteří (kteří film nikdy neviděli) nabulíkovat. Je to naprosto běžná akční komedie, která si s sebou nese ten kříž, že sdílí jméno s populárními předchůdci z 80. let. Z nové verze určitě nebude žádná legenda, ale rozhodně je fajn ve světě boje se zlem, jenž si tradičně monopolizují muži, vidět pro změnu dámskou partu, která zlořády likviduje s úplně stejnou chutí, s jakou by tak činili třeba Eddie Murphy nebo Jack Black. Komediální stránka věci by si zasloužila pořádně přitáhnout šrouby, aby film v polovině neuvadal a děj je příšerně banální, ale jako dobrodružné zápolení s duchy jsou noví Krotitelé duchů úplně v pohodě.
