Lee Gates (George Clooney) je velké finanční zvíře, alkoholik a král televizního pořadu Hra peněz (Money Monster), ve kterém velmi svérázným způsobem seznamuje diváky s děním na burze, předává jim tipy, jak na investice a tancuje u toho v podivných oblečcích. Pro vyšší třídu je ikonou a náramně si to užívá. To Patty (Julia Roberts), režisérka a producentka pořadu, toho má po všech těch letech snášení jeho výstřelků a arogantních improvizací plné zuby a dnes ji čeká její poslední šichta. Když se tedy v zákulisí objeví podivný človíček s batůžkem, logicky předpokládá, že se jedná jen o další Leeho improvizaci a nenechává se nijak vyvést z míry. Mladý Kyle (Jack O’Connel) ale začne mávat nad hlavou pistolí a donutí Leeho obléct vestu obloženou semtexem. Ze Hry peněz se rázem stává hra o přežití. V přímém přenosu.
Naprosto zásadním faktem, který je potřeba zmínit, než se pustím do jakéhokoliv hlubšího rozboru toho, proč je Hra peněz dobrý film, je jméno režisérky, kterou není nikdo jiný, než filmová legenda Jodie Foster. Ta si své projekty vždy vybírala velmi pečlivě (ačkoliv Elysium se dá považovat za drobný přešlap), a když už se náhodou pustí do režie, je automaticky postaráno přinejmenším o zajímavý projekt. Její pevné režijní uchopení, silný feministický podtext a v neposlední řadě také plné vědomí toho, co dělá v návaznosti na další řemeslné disciplíny, jsou naprosto určující a definující pro celý film.
Hra peněz je v prvé řadě neskutečně dravá a drzá. Jodie Foster se velmi pevně drží v reálných mantinelech a premisa filmu tak zůstává bez problému uvěřitelná. Podobně, jako nedávná Sázka na nejistotu (The Big Short), se s gustem obouvá do finančního světa a byť není podložena skutečnými událostmi, velmi trefně poukazuje na samolibost, amorálnost a netransparentnost chování elit operujících na finančním trhu. K tomu jí samozřejmě pomáhá precizní scénář a takřka bezchybné herecké výkony.
U těch se nicméně zastavíme, neboť právě zde se snad možná vůbec nejvíc projevuje vliv Fosterové, jakožto režisérky projektu. Hlavní pozornost na sebe vcelku pochopitelně strhává především ústřední trio Clooney – Roberts – O’Connel, přičemž hlavní důraz je zdánlivě kladen na mužskou část hereckého osazení. Těm pak sekundují další vedlejší postavy (tedy televizní štáb, tisková mluvčí finanční společnosti, atd atd.). S přibývajícím dějem začne být nicméně velmi silně citelné, že muži zde zastávají spíše úlohu naparujících se kohoutů, zatímco tu skutečnou moc drží právě ženy, na první pohled ve stínu velkých mužů.
Postupně však vystupují do popředí a z pozice asistentek, se kterými se tak nějak automaticky počítá, stale silněji přebírají rozhodující úlohu a stávají se skutečnými hybateli děje, jemuž se muži podřizují. Celé to přitom funguje, neboť tento přerod je nejenom mimořádně autentický, ale především skvěle podložený a precizně zahraný. Pokud se tedy v průběhu filmu přistihnete při pocitu, že je vám George Clooney vlastně hrozně nepříjemný a nesympatický a že Julia Roberts je suverénně nejlepším hercem široko daleko, můžete zůstat v klidu, neboť se pouze vezete na vlně živlu jménem Jodie Foster.
Co mě ale na filmu fascinuje ze všeho nejvíc, je způsob, jakým zcela vědomě a cíleně osciluje na hranici minimalistického intimního dramatu a rozmáchlého vysokorozpočtového akčního thrilleru (byť čistě opticky, rozpočet snímku se zastavil na 27 milionech dolarů), což vynikne obzvláště v momentě, kdy tuto hranici definitivně překročí, přičemž naprosto změní celkovou vizuální koncepci. V tu chvíli teprve vynikne, jak hluboko sahá tvůrčí uchopení celého snímku, když to, co na první pohled vypadá jako nudné a statické záběrování se ukáže býti koncepčním záměrem vycházejícím z toho, že se film odehrává v televizním studiu a polovinu dění tedy vidíme skrze televizní kamery.
Hra peněz není dokonalá. Jodie Foster ji drží v rukou pevně, všemi trumfy ale nedisponuje. Čas od času zamrzí předvídatelnost dění. Některé postavy jsou až příliš letmo načrtnuté, aby se s nimi dalo zásadněji pracovat. Úvodní expozice je příliš natažená. Konec vyšumí do prázdna, což je asi záměr, nicméně nefunguje na sto procent. Stále se ale jedná o skvěle vygradovaný, mírně konspirační thriller, který dává vzpomenout na Telefonní budku, nebo Volný pád, což je to nejlepší doporučení, kterého se mu může dostat. Vysoké tržby se od něj čekat nedají. To je ale jen o důvod víc, proč dát Hře peněz v nabídce kinosálů jednoznačně přednost.
