180 milionů dolarů je solidní ranec. Přesně takový rozpočet mělo nové Tarzanovo dobrodružství, které ale nejspíš pro Warner Brothers a loni zesnulého producenta Jerryho Weintrauba špičku letošního roku tvořit nebude. Bez okolků totiž musíme přiznat, že tahle pohádka se Davidu Yatesovi vůbec nepovedla. Přitom na papíře vypadalo vše růžově – Yates své kvality prokázal v posledních čtyřech dílech Harryho Pottera, k ruce měl našlápnutý herecký tým, balík peněz a téma, které už pár let zfilmováno nebylo.
Jenže možná právě proto se asi nikdo ze štábu nesnažil. Do kin jde zcela generické velkorozpočtové dobrodružství, jež nemá absolutně čím zaujmout. Ale projděme si vše popořadě. Příběh se odehrává na konci 19. století, v době, kdy se Tarzan společně se svou Jane vrátil zpět do Anglie a užívá si aristokratického života. Pořád ho to ale trochu táhne zpátky do Afriky, takže se nechá od amerického vyslance snadno přemluvit k cestě do Konga. Tam mají společně dohlédnout na praktiky Belgičanů pod vedením místního kapitána, které samozřejmě nejsou zrovna čisté. Tarzan se tedy bude vyrovnávat se zlými lidmi i křivdami ze své zvířecí minulosti a tak dále, bla bla bla. Scenáristi se opravdu nepředřeli a v zápletce moc nečekaných zvratů opravdu nenajdete.
A vedle nudného námětu stojí i jeho otřesná realizace. Děj je prošpikovaný logickými chybami, náhodně řešenými problémy a neuvěřitelnými setkáními, které prostě nedávají žádný smysl. Díky tomu, jak absurdní situace sledujeme, si ani nestíháme všímat nekonzistence v chování postav a jejich podivným motivacím. Hnus, velebnosti. Alexander Skarsgard v titulní úloze neruší, avšak vrchol jeho hereckého mistrovství se ukazuje ve chvílích, kdy na plátně může vystavit své sixpacky. Margot Robbie se vymanila ze stereotypu dámy v nesnázích, takže emancipovaná Jane vrhá drsné pohledy všude kolem sebe a vlastně se ani nemusí zas tak moc snažit, jelikož je prostě zase nádherná. Christoph Waltz si odkroutil další roli výřečných padouchů a asi ani jeho samotného už tahle neustálá recyklace Hanse Landy z Hanebných panchartů nebaví. Samuel L. Jackson nemá v roli amerického dobrodruha moc prostoru ke svým exhibicím, takže by ho klidně mohl zastoupit kdokoli jiný. To je docela tristní vysvědčení na takhle našláplou hereckou sestavu.
Většina rozpočtu zřejmě padla na digitální triky. Ty nevypadají zle a všechno zvířecí osazenstvo džungle působí věrohodně. O to víc zamrzí, že většina digizvěře je naprosto zbytečná. Scény s ní jsou totiž obvykle buď nevypointované a vyšumí do ztracena, nebo zcela nesmyslné, takže si místo obdivování ladných pohybů gorilích drsňáků budete nevěřícně říkat: „Proč?!“ Jeden příklad za všechny – možná bych se smířil s tím, že po návratu do Anglie Tarzan nezfotrovatěl, stále jede crossfity a udržuje se v bez přehánění supermanovské kondici, jenže pěstní souboj s dospělou gorilou je přece jen trochu moc. Smysl tak dávají jen občasné flashbacky vysvětlující Tarzanovu minulost, jejichž zkratkovitost je vlastně zábavná. Zároveň ovšem dost zpomalují děj a říkají něco, co musí být každému gramotnému divákovi už chvíli jasné. Jak by řekl Kurt Vonnegut, "a tak to máte se vším". V Legendě o Tarzanovi je jedna dobrá myšlenka udusána deseti selháními a i přiměřená stopáž s necelými dvěma hodinami nezabrání v nástupu nudy a zoufalosti…
Verdikt
Zcela zbytečný blockbuster, který potěší oku lahodícími efekty, ale zklame čímkoli dalším. Tolik promrhaných peněz a potenciálu se nevidí každý den, takže pokud nejste zarytí příznivci příběhu o opičím muži, nemáte jediný důvod s touhle slátaninou ztrácet čas.
