Kolonie (Colonia) se odehrává v 70. letech minulého století v Chile, v době, kdy obyvatelé země veřejně vystupovali proti Pinochetovu vojenskému převratu. Protestu se zúčastní i Daniel (Daniel Brühl), mladý fotograf z Německa, který vystupuje na shromážděních, připravuje plakáty a fotí agresivní zákroky policie. Z povzdálí svého dlouhovlasého idealistu sleduje se zalíbením jeho milá Lena (Emma Watson), která do země jednou za čas přilétá jako letuška. Když tedy režim proti opozici provede rozsáhlou čistku, Lena vyvázne, zatímco Daniel je odvezen do podzemního bunkru na jihu země, kde je mučen a vyslýchán.
Úvod filmu dle mého názoru nedokáže politické události v zemi vykreslit dostatečně autenticky a zajímavé téma rozhodně pořádně nevytěží. Události jsou spíše určitou kulisou. Mají nám ukázat, že jsme v zemi, kde momentálně vládne pokřivené právo a vše je možné. Máme také blíže poznat vztah Leny a Daniela, ten je však vykreslen spíše melodramaticky a určitě tam nenacházím nějakou osudovou lásku až za hrob, které by se slzou v oku fandili i ti největší cynikové. Celý úvod tak má vlastně jen minimální vztah ke zbytku příběhu, je zbytečně dlouhý a působí tak trochu jako z jiného filmu.
V hlavní části děje totiž Lena zjišťuje, že podzemní mučírna režimu je vybudovaná pod základy náboženské komuny známé jako Colonia Dignidad. Hrdinka se v zoufalém pokusu o záchranu Daniela rozhodne dobrovolně stát její součástí a z historického dramatu je rázem generický thriller, jenž by se mohl odehrávat kdykoliv a kdekoliv. Společně s Lenou nejprve poznáváme místo a jeho fungování. Zjišťujeme, že se jedná o náboženskou sektu svázanou specifickými pravidly, která v každém vidí hříšníka, jenž se může částečně vykoupit jedině odpíráním světských radostí a tvrdou prací. Je zajímavé sledovat, jak Lena na vlastní kůži poznává každodenní rutinu, hodnoty bizarní komunity i její drobná tajemství.
Tábor je jakýmsi mixem kláštera, koncentračního tábora a hororové sekty, která se nejspíš třese na to, až se konečně zavedou krvavé obětiny ve jménu vyššího dobra. Svobodná vůle navenek neexistuje, přesto se najdou příležitosti k malým osobním vzpourám či pokryteckému zneužívání zvráceného systému. Ten nejviditelněji reprezentuje figura charismatického vůdce v podání Michaela Nyqvista. Ten Paula Schäfera (skutečná historická osobnost) s velkou chutí vykresluje jako bombastickou karikaturu, která si libuje ve velkolepých gestech a vilných pohledech. Často působí dojmem, jako by zrovna prožíval vnitřní orgasmus a nikdy si nemůžete být tak docela jistí, jestli jím zrovna projíždí Duch svatý, je opojený svou vlastní mocí nebo se jen tajně těší, až zneužije všechny své věrné ovečky, protože v něj mají plnou důvěru a nikdo se mu neodváží vzdorovat. Netřeba dodávat, že sledovat Nyqvistův výkon je velká radost (jakkoliv tohle slovo v dané souvislosti může působit nepatřičně).
A Schäfer není ani zdaleka jediná figura, kterou stojí za to sledovat. Jestli že je on směsí milujícího otce a všemocného soudce, pak jeho pravá ruka Gisela (Richenda Carey) je ztělesněním nenávisti. Stará matróna má v táboře Lunu na starosti a je na ní vyloženě vidět, jak si užívá, když může terorizovat každého, kdo Boha (a Schäfera) není tak hoden, jako ona samam. Ostatní „vězenkyně“ tábora jsou pak zajímavou směskou blazeované oddanosti neexistujícímu vyššímu dobru a totální rezignace a strachu u těch, které chápou, že s Kolonií asi nebude všechno v pořádku, ale nevěří tomu, že by se s tím dalo cokoliv dělat.
Tohle prostředí je vykresleno s rozkošnickým zhnusením, tak jako to dělají u podobně nebezpečných komunit horory. V tom všem pak s napětím sledujeme Lenu, jak se snaží zvůli mocipánů vzdorovat, jak pátrá po svém milém, jak si skládá k sobě střípky informací a pomaličku připravuje nebezpečný plán. Poutavou roli v tom všem má i samotný Daniel, který však projde během filmu určitou proměnou, takže nebudu prozrazovat víc.
V událostech v táboře lze najít i řadu výtek. Lena v několikakilometrovém prostoru všude naráží na ty samé lidi, aniž by to dávalo sebemenší smysl – scénář prostě chce budovat za každou cenu mezilidské pnutí a dramatickou zkratku. Lena do tábora vnikne tajně, snaží se zapadnout a pozorovat, přesto se neustále chová vzdorovitě, jako by si chtěla vysloužit vyhazov nebo něco horšího. Herectví Emmy Watson pak působí poněkud rozpačitě, jako by si s sebou na natáčení přivezla jen udivený a naštvaný výraz. Naštěstí to hereččino přirozené charisma přebíjí natolik, že to příliš nevadí. A naopak členové Kolonie si nejsou schopní dát dvě a dvě dohromady, když se kolem Leny a Daniela odehraje až podezřele velké množství „náhod“, kterým nikdo nepřikládá váhu.
To jsou všechno ale jen drobné výtky proti hlavní části filmu, která zkrátka a dobře funguje jako velice slušný sektářský thriller, který je napínavý a odehrává se v zajímavém prostředí, které máte chuť poznávat víc a víc. Skutečná zrada přijde až v závěru, kdy film opět začne tlačit na melodramatickou pilu a opět se na nenáročný příběh o útěku z „vězení“ snaží dosti nešikovně nabalit nějaké historické souvislosti a velká osobní dramata.
Verdikt
Máme-li brát Kolonii jako seriózní pohled do historie, jedná se o značné zklamání. Pro někoho podobné nakládání s nálepkou „podle skutečných událostí“ může být až nepřijatelné. Bylo by ale škoda Kolonii zcela zavrhnout, protože vedle nešťastně zpracovaných souvislostí se v ní ukrývá především napínavý thriller z mrazivého prostředí náboženské sekty, kterou je radost odhalovat a zároveň hrdince přát, aby se z jejích spárů co nejrychleji dostala pryč.
