Pata a Mata jsem jako malý míval hodně rád, takže na celovečerní verzi jsem byl zvědavý. Nakonec jsem odcházel z kina zklamaný, nicméně abych k filmu nebyl nefér: Doma jsem si pustil několik starších epizod a také jsem nebyl nijak nadšený - zdá se tedy, že úroveň Pata a Mata během let nijak výrazně neklesla, pouze mne osobně přestali dva kutilové oslovovat. Děti v nabitém sále působily dojmem, že s během četných držkopádů docela slušně baví. Toliko na úvod a teď už budu výrazně kritičtější.
Ze všeho nejdřív si ujasněme, že Pat a Mat ve filmu není film. Je to pásmo krátkých filmů, v takové podobě, v jaké je známe z televize. Jednotlivé příhody na sebe nijak nenavazují dějem ani tematicky, nenabízejí žádné unifikující téma nebo prostě cokoliv, kvůli čemu by sledování právě těchto příběhů naráz mělo být jakkoliv obohacující oproti jejich samostatnému sledování. Jednotlivé epizody jsou propojené historkou o tom, jak Pat a Mat našli promítačku a koukají se na své jednotlivé příhody. Navíc chybí skutečný začátek a především skutečný konec – v jednu chvíli zkrátka promítačka vypoví službu a je po všem.
A nejen že Pat a Mat nenašli důvod pro to, proč se předvádět déle, než klasických deset minut (nebo jak dlouhé jejich krátké filmy byly), oni nenašli ani důvod k tomu, proč svoje peripetie předvádět na plátně. Ve filmu není nic, co by působilo dojmem, že by to malé obrazovce nevyniklo, není zde žádná změna ve stylu vyprávění nebo v technice provedení. Nezdá se, že by byl rozpočet předkládaných příhod o tolik vyšší, že by jej zaplatilo pouze promítání v kinech. Pat a Mat v kině tedy můžou fungovat snad jen jako alternativní program pro nejmenší. Dobrodružství dvou nemluvných panáčků jsou stále velice jednoduše srozumitelná a málokdy se v kině najde přístupnější projekce. Pro rodiny, které chtějí dětem představit kouzlo kina tedy mohou být Pat a Mat vítanou variantou.
Co se jednotlivých epizodek týče, jde o klasický mišmaš kutilských příhod. Pat a Mat si povětšinou buď chtějí ulehčit práci nebo přijít s nějakým zlepšovákem, ale jejich vlastní lenost, popřípadě přecenění sil, jim práci jen přidělá. Naštěstí jsou ale oba nezastavitelní optimisté a v krizových situacích znenadání předvádějí poměrně výraznou kutilskou zručnost (která jim v momentě, kdy všechno pokazili chyběla), takže se nakonec vždy zdárně probojují až k nějakému řešení škody, kterou napáchali. Řešení je vždy kostrbaté, zbytečně složité a horší, než kdyby pánové svůj úkol rovnou odvedli pořádně, ale Pat i Mat z něj vždy mají velikou radost. A dobře si vzpomínám, že jako malého diváka mne právě jejich netradiční vynálezy nesmírně bavily, takže svůj nejzákladnější účel (ne)šikovné eskapády svým způsobem plní. Ale víc ani ťuk.
Základního konceptu se epizody křečovitě drží a vystačí si s ním, aniž by se ho snažily nějak překonat nebo alespoň pořádně vytěžit – někdy dokonce chybí pointy. Tu má kupříkladu příhoda s odšťavňovačem (kdo viděl, ten ví), ale naopak příhoda s rotopedem je v tomhle směru hluchá. Pat a Mat si pořídí rotoped a zjišťují, že je nebaví jezdit na místě. Proto vymyslí systém, jak s rotopedem jezdit sem a tam a vesele se při jízdě kochat okolím. Stačilo někam vrznout rychlý záběr na opřený bycykl a hned by příhoda vyvolala alespoň mírný úsměv z toho, jak je práce obou šikulů marná...
Přitom další epizoda začíná tím jak...Pat a Mat jedou na kole. Jenže to by nejdřív musely epizody jakkoliv navazovat. To se ovšem neděje ani v nejmenším. Jedna epizoda končí tím, že kutilové vyklidí světnici. V dalším dobrodružství je světnice nedotčená a Pat a Mat začínají vyklízet světnici, aby v ní měli prostor pro svou další lumpárnu. A takhle by se dalo pokračovat. Můžete namítat, že se v tom příliš vrtám, nicméně když se člověk při sledování čím dál tím víc nudí, tak má čas podobné věci sledovat.
Co se technického provedení týče, líbila se mi především úroveň detailů, s jakou jsou vyvedeny domek Pata a Mata, jejich zahrádka i kutilské práce. Některé rekvizity i na velkém plátně občas vypadají jako živé a je radost sledovat, jak si někdo s výrobou titěrných předmětů a prostředí dal záležet. Co už je slabší jsou animace a kamera. Na jednoduchou grotesku sice stačí a u Pata a Mata jsme na takové provedení zvyklí. Avšaj ve chvíli kdy konkurence v těchto ohledech ohromuje, tak najednou neohrabanost panáčků v červeném a žlutém svetru tak nějak praští do očí. Nedávno jsme tu měli Anomalisu, která často v pohybech postav a stylu kamery působila jako hraný film. A pokud mám vybrat něco pro děti, navíc stylizovaného, groteskního, tak vzpomeňme na dva roky staré Škatuláky, tam byla animace také úplně někde jinde. A je úplně jedno, že čeští tvůrci mají na svou práci méně prostředků, lístek do kina stojí pořád stejně. Jakoukoliv práci výtvarnou navíc podrývá kolovrátkovitá, jednoduchoučká hudba, která je příběh za příběhem neustále stejná a po chvíli z ní začnete mít chuť, aby vám Pat s Matem taky s jedním ze svých vynálezů pořádně nabourali do hlavy.
Verdikt
Pat a Mat ve filmu by měli potěšit své pravidelné příznivce, já osobně jsem zjistil, že jsem z jejich dobrodružství už odrostl a už mi dnes nemají příliš co nabídnout. Jejich neobvyklé vynálezy ještě tu a tam dovedou vyvolat úsměv, avšak věčné karamboly a devastace vlastního příbytku jsou značně repetitivní. Když se navíc ten samý mustr roztáhne na osmdesát minut, všechny nedostatky o to víc vyniknou. Navíc hodnotím z pohledu člověka, který do filmu sestříhané epizody dopředu neviděl. Kdybych je znal, byl bych spokojený ještě méně.
