Horor je často považován za do jisté míry odpadní žánr. Převládají nízké rozpočty, repetitivní scénáře, prsaté blondýny a ramenatí frajírci místo skutečných herců. Důraz je kladen na osvědčená klišé, která publikum očekává – buď na objednávku studia anebo proto, že druhořadí autoři jednoduše nic vlastního stejně vymyslet nedovedou. Úspěch (relativní k finančnímu a duševnímu vkladu) je většinou zaručen. Začínající režisér Robert Eggers si zvolil daleko těžší cestu a na konvence kašle.
Jeho Čarodějnice (The Witch) nás zavádí do Nové Anglie 17. století, kde hlava rodiny (Ralph Ineson) odmítne náboženský výklad, který uznává místní křesťanská komunita a je s celou svojí rodinou vykázán z bezpečí farmářské osady. Rodina odchází žít na úpatí rozlehlého lesa, kde si zbuduje srub. Jako by tvrdý život v divočině sám o sobě nebyl dostatečně náročnou zkouškou, rodině se za nevysvětlitelných okolností ztratí ještě nejmladší syn. V časech nevědomosti, pověr a velké náboženské bázně, nemá rodina příliš daleko k tomu, aby si zmizení začala vykládat jako působení černých sil.
Čarodějnice si nesmírně dává záležet na vybudování autentického světa. Stavení na úpatí lesa je nuzná chajda s hliněnou podlahou, kde děti spí na slámě na půdě. Na okolní přírodě není vůbec nic romantického. Její šeď naopak dává jasně najevo, jak je život mimo civilizaci těžký. Špína je všudypřítomná, herečtí představitelé rodičů mají k modelům a modelkám hodně daleko. Herci jsou přesvědčiví a mluví značně archaickým jazykem, kterému jde rozumět jen s vyvinutím úsilí a zapojení jisté dávky představivosti. Hlavou rodiny je otec, jehož slovo platí, a hlavou všeho je Bůh, proti jehož zákonu se nelze jakkoliv protivit.
Je fascinující už jen sledovat život v dané době, z jeho praktického hlediska. Jakmile se ale ztratí sotva narozený Samuel, nabírá film zcela nový rozměr. Sledujeme, jak se se ztrátou rodina vyrovnává po emocionální stránce, ale i po té praktické - Jak dlouho je možné hledat miminko po lesích, než se rodina plně vrátí k hospodaření, aby neumřeli hlady další její členové? Všechno je i v tomhle případě zvažováno optikou náboženství. Co chtěl Bůh zmizením dítěte naznačit, proč rodině nepřísluší se ztrátou soužit atd..
Ne všichni ale dokážou být tak pragmatičtí a nábožensky zapálení jako otec. Citová vazba matky (Kate Dickie) k dítěti byla silnější, děti ještě nemají tolik rozumu a pevné vůle. Postupně tak začnou rodinu svírat vzájemné výčitky, obviňování a zmatek. A co ještě mnohem hůř, z nevědomosti a náboženské bázně pramení pověry, které jsou tak silné, že v některých případech dovedou být silnější než rodinné vazby. V rodině funguje soupeření o přízeň rodičů, mezi staršími dětmi začíná rašit puritánskou dobou svázaná sexualita, která je samozřejmě vnímána jako něco nečistého, za co by se měl jedinec stydět (mírně řečeno). Ani celodenní řečnění o Bohu navíc samozřejmě nedokáže dokonale vyhladit lidskou slabost, malost a pokrytectví.
A optikou téhle doby a téhle rodiny sledujeme aktuální dění, okolní les či noční tmu. Každý stín se najednou zdá delší, každé zvíře zlověstnější. Kvůli názvu asi netřeba zatajovat, že na přetřes přijde čarodějnictví. Na diváky sice nečekají žádná odhalení pro odhalení a dost toho s jistotou víme poměrně brzy, přesto je stále mnoho důvodů k nejistotě a pochybám. Sám za sebe bych se přikláněl k tomu, aby byl nakonec film ještě nejednoznačnější a otevřenější vícero výkladům, nicméně cesta kterou se Robert Eggers vydal, je zajímavá (a scenárista v jedné osobě) jí ždímá maximálně.
Věřím k tomu, že pro řadu diváků Čarodějnice nebude strašidelná ani trochu. Určitě v ní nečekejte nějaké lekačky nebo množství nechutných výjevů. Film staví na opravdu pozvolném budování hutné atmosféry, která všechno přikryje jako depresivní příkrov, z kterého není úniku. Po celou dobu sledování jsem měl pocit, že se každou chvíli musí stát něco strašlivě zlého, po celou dobu jsem šponoval nervy na laciné vybafnutí, které nikdy nepřijde. Místo toho vás film dál a dál staví tváří v tvář čirému zlu, které číhá na okraji zorného pole a má mnoho nečekaných podob, často maskovaných těmi nejlepšími úmysly. Podlehnutí špatnosti v takové situaci může být vlastně to nejčistší a nejupřímnější, co můžete udělat. Takže pokud jste otevření netradičním hororům, které se nikam neženou a atmosféru budují především z psyhologického dramatu, zkuste podlehnout Čarodějnici.
